Zdeněk VAŠÍČEK
|
Příspěvek přednesený na 2. historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000. |
Nad
klasickými vědními obory se vznáší v jakémsi neurčitém prostoru uvažování
o nich a dokonce, což už je méně příjemné, jejich hodnocení. Takže nad
historiografií – a ta si přitom leckdy nárokovala svůj všeobjímající,
integrující či dokonce globální charakter – se pokoušejí vykonávat dohled její
metodologie a teorie, dějezpyt, filosofie dějin, historiosofie. Neustále
z historiografie vykopávány, stejně neúnavně se do ní vracejí, u nás
obvykle maskovány za mudrování. Navíc historiografii kaceřují jednak její
sousedi, sociologie třebas, ta by také ráda vše integrovala pod záminkou
interdisciplinarity, jistěže nejlépe pod sebe. Připočtěme ještě různé ty
orientace – ze současných strukturalismus, postmodernismus, a klubou se další.
Mimochodem, takový strukturalismus se v dějepisectví celkem etabloval –
s výjimkou Barthesova konstatování smrti autora. Smrt historika jako
takového nebyla prozatím dosud nárokována – kromě jinak zcela běžného požadavku
likvidace jiných historiků.
Zatímco
příroda se nestará o přírodovědce, není tomu bohužel zcela tak u historiografů
– společnost a její dějiny se o svou historii zajímají, a potažmo tedy i o
dějepisce. Činí tak zejména tím, že společnost historiky zaměstnává, platí a
konzumuje jejich tovary. Kdo má potom právo hodit kamenem? Historici na
společnost a její historii, nebo naopak? Je to ten věčný problém “arbeitsgeberů”
a “arbeitsnehmerů”. Proto si historici správně kladou otázku po etice a
legitimitě – stejně tak i ti, kteří si psaní o sobě platí.
V této
spletité situaci mne nenapadlo nic lepšího než vrátit se ke stadiu ne sice až
předvědeckému, ale – abych tak řekl – k prvovědeckému. Tak Linnéův systém
můžeme také brát za dokonale rešeršně zvládnutý materiál, který je nashromážděn
v herbářích. Je to souvztažné s osvíceneckým dějepisectvím, které
zase pro početná data, jež dala dohromady erudiční historiografie, potřebuje
nějaký smysluplný celek, který by tato data uspořádal. Pokusme se proto o
jakous takous osnovu, která by nejen uspořádala, ale snad i pomohla najít “bílá
místa” nejen v množině všech invektiv, narážek, kantorování, soudů a
dokonce leckdy i úsudků, jimiž je hledání etiky a legitimity obvykle doprovázeno.
Vskutku velké nároky na pořádací soustavu. Připomenu ještě, že při systematice
se jistě nelze vyhnout trivialitám, činím tak i já a předem se omlouvám.
* * *
Historikové
musejí nabízet dalším skupinám, společnosti a státu své služby, a jsou–li tyto
akceptovány, nabývají i historikové svou společenskou
roli a status. Nejdůležitější ze
služeb nabízených historiky je legitimizace
zákazníka, tedy uspokojování jeho identifikačních a argumentačních potřeb.
V rámci nabídky musejí ovšem nejen přihlížet k potřebám, ale navíc
vědomí takovéto potřeby u svých zákazníků i prosazovat. Existuje tedy i něco,
co lze označit za hledání děr v trhu, historiografický marketing. Odměnou
za legitimizaci zákazníka je pak legitimita
sdílená, udělovaná, služebná. Proto nechybí srovnávání role historika na
jedné straně s úlohou soudce či lékaře, a na druhé straně
s postavením proroka či zase nověji integrátora společenských věd.
Toto
chvalné a sebechvalné “legitimování se” má ale své úskalí. Společnost totiž
používá historie nejen k řešení svých problémů, ale i k jejich
zastírání a odsouvání. Nejoblíbenějším trikem společnosti je alibisticky
přenášet soud – a tedy i odpovědnost – na budoucí historiky. Ti současní to
obvykle rádi přijímají pod záminkou, že mají prozatím málo materiálu. Nicméně i
takto nabývá dějepisectví své společenské
legitimity komplice.
Historikové
vytvářejí samostatnou profesní skupinu (cechovní historici) v rámci vrstvy
inteligence ve společnosti až do 19. století. Jsou úzce napojeni na stát a jeho
instituce, zejména školské, v jejichž rámci mohou provozovat svou
profesionální kariéru. A i ta může bohužel sloužit jako jejich legitimizace.
V rámci
obdobných skupin hraje stále větší úlohu odstupňovaná kvalifikace, hierarchie, esprit de corps a etika povolání, úzce spjatá s vnitroskupinovou komunikací.
Takto se historikové legitimují jako cech. Potíže jsou v tom, že jazyk
historiografie má jen málo odborných termínů, jen zřídkakdy se může odvolat
k teoretickým vyjádřením a blíží se tak víceméně běžnému jazyku. Stejně
jako on se podřizuje spíše jen pravidlům rétoriky (sem podle mne patří ony
pověstné věty “sine ira et studio”, “wie es eigentlich gewesen” atd.). Jde tedy
spíše o přesvědčování, nalézání konsensu než o dokazování. Kartesiánský “vesmírný
skok”, tj. vědění nezávislé na kultuře, společnosti, a tedy i dějinách, ovšem
prostřednictvím takovéhoto jazyka uskutečnit nelze. I vlastní hodnocení,
historikova sebereflexe musí pak respektovat tato pravidla, a nemůže se proto
zásadně odlišovat od hodnocení “zvnějšku”.
Cechovní
organizace se neobejdou bez neustálého hodnocení mezi mistry, tovaryši a jinými
cechy. V případě podání nedávné minulosti, včetně i své osobní a svého
oboru, musíme mít na paměti dva základní problémy – vlastnosti kolektivní
paměti a předpoklad odstupu. Kolektivní paměť nutně schematizuje a moralizuje,
stejně jako obžalovává a vyviňuje. Neubrání se tomu ani historikové-pamětníci,
kteří se navíc musejí zabývat současně propletencem historie, historiografie a
své vlastní biografie. Proto nás nepřekvapuje, že z více příkladů, zejména
z německého “Vergangenheitsbewältigung” víme, že potřeba vyrovnat se
s minulostí je svázána s generační změnou, tedy s odstupem či
jiným kladením otázek. Jak si ale takové otázky klást, když víme, že odstup sám
nám abstrakci, obecnost a ani morálku nenahradí, ani nahradit nemůže.
Profesní
etika jednotlivých oborů je v zásadě internacionální, nicméně
v případě jednotlivých národních dějin může docházet k diferencím. Je
totiž zřejmé, že národní dějiny jsou “technicky” nejlépe zpracovatelné
v prostředí příslušné národní komunity (znalost jazyka, reálií, milieu
atd.), a stejně tak, že jejich zpracování je závislé na tradici, postavení a
cílech dané společnosti. V této situaci se mohou jednotlivé národní historiografie
“zakopat” na pozicích “pozitivistického” a “vciťujícího se” přístupu. Tak
francouzský historik B. Michel poukazuje na tendenci Čechů vysvětlovat se svou
vlastní historií, o které se domnívají, že jiní jí nemohou rozumět. Chovají se
pak jako “štamgasti” ve své hospodě, což vede k představám o vlastní
legitimitě, běžně u nás odvozované z pocitů dějinné jedinečnosti a
ukřivděnosti. Není to postoj vysloveně neetický, jen směšný, stejně jako takto
pracně získaná legitimita ušlápnutého premianta.
K tomu
připojme otázku, nakolik vůbec mohou přispět jednotlivá národní dějepisectví
historiografii evropské či světové, tedy obecným či světovým dějinám. Jistěže
fakty a metodologicky. Když už ne bezprostředně ověřitelnou konstrukcí
evropských a světových dějin, pak alespoň jejich představou. Je nutno si klást
otázku Hagena Schulze: “Gibt es überhaupt eine deutsche Geschichte?”
V jiné podobě –
co dala naše historiografie Evropě a lidstvu?
Výsledky
své práce ukládá dějepisec do historických obrazů (syntéz, rekonstrukcí,
vyprávění – jak se co událo); dnes
jsou u nás více než časté. Takovéto obrazy mají svou vnitřní stavbu, třebas u
Palackého to bylo vyjádření ideje prostředky epopeje. Je zapotřebí uvážit, jaké
je jejich pozadí, role a funkce, pro koho, jak a proč jsou psány, nejsou-li to
např. jen potřeby knižního trhu (čtivo) či uspokojování osobní reprezentace
kupce (dějiny vázané do kůže). V tom případě by to byl přístup, který si
mimo jiné zaslouží přízvisko neetický a z hlediska profese jej lze
považovat za nelegitimní.
Vedle
dějinných obrazů existuje dále i to, co se nazývá ve Francii “histoire-problème”,
tj. řešení obecně postavených otázek, zejména otázek typu ”proč?”. Právě díky jim může historik přímo vstupovat do současné
společenské problematiky. U nás se ale dosud žádný “Historikerstreit” jako
v Německu, ani přehodnocování revoluce jako ve Francii nekonaly. Má to
jistě i své důvody odborné, ale můžeme si položit i otázku, nakolik je
v tom skryta případně i malá osobní odpovědnost či opatrnost – což je opět
v podstatě otázka po historikově etice. Zde je nutno zastávat hledisko
překlenující skupinové zájmy, totiž hledisko občanské. Problémem je ovšem takto
hodnotit minulost příslušníků státu, který v podstatě občanský nebyl.
Otázka
“jak” se váže na historii větších celků, obvykle národních, státních,
civilizačních, celků, které se legitimizují svým velkým příběhem. Otázka “proč”
se spíše napojuje na společnost s jejími jednotlivými vrstvami,
s jejich diferencovaným pojetím světa a s jejich vzájemnými vazbami.
Tyto jednotlivé sociální, etnické, věkové a rodové skupiny si žádají svou
legitimitu a doufají, že se jí jim od historiků dostane. V nedávné
minulosti takto dosáhlo své historické legitimity třebas dělnické hnutí, ovšem
až v okamžiku, kdy už samo vlastně neexistovalo, a navíc za naprostého nezájmu
dělníků samotných. To byla věru problematická, byť dobře honorovaná zakázka. Co
má historik ale dělat v situaci, kdy se společnost znovu svou diferenciací
a odpovědí na zcela nové výzvy teprve konstituuje? A to je naše situace.
Historikové,
snažící se odpovídat na ona “proč?”, vystupují jako intelektuálové, tj.
vyjadřují se k problémům společnosti. V takovém případě si ale
neobyčejně snadno osvojují i ideje jiných intelektuálů, jejich názory, způsoby
vyjadřování. Ale co hlavního, přebírají i vidinu své funkce a ta
v současnosti je vymezována ponejvíce jako funkce kritická. Termín “kritika”
je ovšem sám o sobě dokonale prázdný. Spíše jde o vyjádření postoje, kryjícího
se floskulemi à la “věčný boj individua mezi svobodou a rovností”. Prometheus redivivus. Nuže, tady by bylo
snad na místě mluvit o etice a
legitimitě intelektuálů. Ty řeší problémy těch, kteří se sice svou kritikou
společnosti z ní jaksi vydělují, ale současně hájí (třebas jen implicitně)
zájmy a postavení své vlastní vrstvy v této společnosti.
S trochou
nadsázky bych označil tento svůj přístup za sociologizující. Zvolil jsem jej,
protože by snad mohl posloužit jako jakási osnova pro ty sice většinou trefné,
ale navzájem nespojité připomínky, které na jedné straně si nárokují hlediska
jakési nadčasové morality a na druhé straně jsou zase odbývány jako stanoviska
skupinová, generační, klientelistická atd. Nepochybuji v nejmenším, že
jejich valná část taková skutečně je, což ovšem nic neubírá jejich argumentům
na oprávněnosti.
***
A protože může být historia magistra vitae, připomenu na závěr, že Napoleon si sice císařskou korunu nasadil na hlavu sám, ale přitom ji převzal z rukou papeže. Nedopadlo to dobře.