Martin WIHODA
(Historický ústav MU, Brno)

Grantový systém aneb nejasná zpráva o stavu české historické obce

Ačkoliv si III. historické diskusní fórum vetknulo do svého štítu problematiku organizace a financování české historické vědy, rád bych svou pozornost obrátil k poněkud jiné otázce, která s projednávaným tématem souvisí jen nepřímo, a přece k financování neodmyslitelně patří. Příčinou mnohých nářků totiž není relativní nedostatek finančních prostředků, ale způsob, jímž jsou tyto finanční prostředky přerozdělovány. Otázka proto nezní, zda je finančních prostředků hodně nebo málo (odpověď je tuším nabíledni), nýbrž zda jsou tyto prostředky využívány účelně a v souladu se schválenými projekty a zda oponentské řízení vskutku dodržuje literu a duch příslušných norem a předpisů. To vše, tedy nekonečný zápas o finanční prostředky, čili o přežití, záhy nabylo poněkud zvrácené podoby spletitého labyrintu nejrůznějších osobních a profesních vazeb a ve svém výsledku proto organizace a financování historické vědy nevypovídá ani tak o samotném financování, jako spíše o nás samotných, tedy o skutečném stavu české historické obce.

Nikdo z nás asi nepochybuje, že existuje úzký vztah mezi vědeckou prací a grantovým systémem. Jeho blahodárný vliv pocítila nejprve Akademie věd České republiky a bylo tomu tak především proto, že akademické ústavy prakticky až do listopadu roku 1989 ovládaly vědecký výzkum. V posledních letech však došlo ke kýženému obratu a v současné době jsou vysoké školy více než důstojným soupeřem akademických týmů. Dodejme však, že se tak stalo pod tlakem. Pod tlakem neutěšené, či spíše katastrofální finanční situace vysokých škol. Právě pod tímto tlakem vysoké školy vstoupily do grantového systému a začaly konkurovat akademii věd. Konečně o skutečné situaci vysokoškolského sektoru snad nejlépe vypovídá předběžný rozpočet na rok 2001, jenž garantuje toliko sedmdesát procent prostředků z roku 2000. Zbytek prostě chybí a stále otevřená sanace bankovního sektoru či megalomanské plány některých našich ministrů naznačují, že budou chybět i v dohledné budoucnosti.

Máme tedy přestat učit a vrhnout se na podnikání? Nezřídka se tak již děje, nicméně tato tristní realita není a nemůže být perspektivním řešením. Tím by mohly být granty a v tomto smyslu je nutno jejich roli hájit a pokud možno i posilovat. Granty jsou samozřejmě různého druhu a charakteru, od grantových systémů jednotlivých universit, přes granty akademické a ministerské až po Grantovou agenturu České republiky, a právě tato posledně jmenovaná je zdaleka nejvlivnější a nejvýznamnější. Také se netěší obzvláštní úctě a vážnosti, neboť ”hlas lidu” tuto agenturu přirovnává (v slušnějším případě) k byrokratickému molochu, který je skrz na skrz zkorumpovaný a uděluje projekty pouze zvlášť vybraným a prověřeným (rozuměj morálně pokleslým) jedincům, zatímco slušnější části historické obce je k tomuto rohu hojnosti odepřen přístup.

Takto zformulované výtky zazněly na památném sjezdu historiků v Hradci Králové a v této souvislosti se musím přiznat, že se snažím přijít na to, kde se stala chyba a proč právě na této agentuře ulpěla tak špatná pověst. Jen předesílám, že obecně rozšířenou skepsi nesdílím a že jsem přesvědčen (řekl bych dokonce víc a víc) o smysluplnosti grantové soutěže a perspektivnosti grantového systému.

Grantový systém lze přirovnat k jakémusi trojúhelníku a ten, jak známo, definují tři vrcholy. Prvním z těchto vrcholů je oborová komise grantové agentury, která má za úkol shromáždit grantové projekty a připravit náležitou oponenturu. Druhým vrcholem jsou samozřejmě samotní navrhovatelé, kteří si podávají písemnou přihlášku a žádají o finanční podporu. Třetí a klíčový bod celého řízení tvoří oponenti. S výjimkou vypracování oponentských posudků se vše podstatné odehrává na půdě grantové agentury, ovšem všichni bez výjimky, tedy žadatelé, oponenti i členové oborových komisí, ti všichni jsou členy historické obce.

Grantový systém je založen na formálně dokonalém principu volné soutěže, do níž mohou vstupovat nejen vědecké instituce, ale také jednotlivci, nakladatelské domy nebo soukromé společnosti. Pravidla této soutěže jsou určena souborem předpisů, jejichž obsah je zpřístupněn jednak na webových stránkách grantové agentury (www.gacr.cz), jednak v bulletinech, které jsou pravidelně rozesílány na všechna vědecká a pedagogická pracoviště České republiky. Pohříchu však není žádným tajemstvím, že tento systém nefunguje tak, jak by měl, a dozajista by mohl fungovat mnohem lépe. Kde se však stala chyba?

Tak začněme třeba u oborových komisí. Tyto komise vznikají na základě návrhu akademických a vysokoškolských ústavů. Jmenovací dekret platí tři roky, maximálně dvě funkční období, tedy šest let. Komise se scházejí asi tak čtyřikrát ročně, za nejdůležitější a nejpracnější by se snad dalo označit zasedání na sklonku jara, kdy jsou poprvé projednávány žádosti o nové granty. Právě tehdy jsou také určeni jednotliví domácí a zahraniční oponenti, jejichž počet kolísá mezi třemi a pěti.

Navzdory (bezmála) všeobecně sdílenému mínění, že členové komisí protežují některé žádosti, je vliv oborové komise poměrně malý, protože rozhodující písemná oponentura probíhá mimo rámec grantové agentury. Co však podle mého soudu v pořádku není, je složení jednotlivých komisí. Jak jinak ocenit skutečnost, že v devítičlenném kolegiu zasedají pouze dva mimopražští specialisté. Nikdy bych si nedovolil zpochybnit výsostné postavení Prahy, nicméně právě tak si nejsem jist, zda se tři čtvrtiny vědeckých kapacit této země nalézají právě v Praze. Zjevný nepoměr mezi zástupci pražských a mimopražských institucí by se snad dal vysvětlit problémy s dojížděním. To je samozřejmě možné, nicméně tříletá zkušenost vypovídá o něčem úplně jiném: o bezmála stoprocentní účasti přespolních a více než velkorysém přístupu ”Pražanů”, kteří se na zasedání komise mnohdy takzvaně jen ”ukázali”. Osobně bych to nazval syndromem ”být viděn”, což znamená upozornit na sebe, podepsat se a následně zmizet. Co na tom, že komise, která je podle podpisů usnášeníschopná, rozhoduje v polovičním počtu. Jedním dechem však dodejme, že existuje i jiný přístup. Mám tím na mysli rezignaci, ačkoliv ve státě, kde mnohoobročnictví patří snad k národní výbavě, se asi nikdy nestane nástrojem všenápravy věcí lidských…

Grantový systém ovšem není určen k seberealizaci členů oborových komisí. Má sloužit (a já se důvodně domnívám, že také slouží) vědecké obci. Bez špetky ironie jsem přesvědčen, že kvalita projektů, kterými je každoročně zaplavena naše a nejen naše komise, vykazuje trvale vzestupnou tendenci. Možnosti a perspektivy grantového systému jako první rozpoznali archeologové a budiž jim za to vzdán dík. K archeologům se postupně přidružili historikové, takže se na stole objevuje celá řada návrhů, jejichž koncepce, právě tak jako složení řešitelského týmu odpovídají i těm nejpřísnějším požadavkům oponentského řízení. Samostatnou kapitolu tvoří finanční prostředky. Zpravidla jsou žádány v rozumné výši a struktuře, což ovšem nevylučuje případy, kdy přemrštěné finanční nároky příslušnou žádost přímo diskvalifikují. Neméně podstatným kriteriem je rovněž zkušenost grantové agentury s plněním předešlých projektů a není snad nutno zdůrazňovat, že bez splněného úkolu nelze očekávat příznivé posouzení nové žádosti.

K trapnému nedorozumění by se dal přirovnat i jiný (opět hojně rozšířený) mýtus, že grantová agentura slouží ke zvýšení životní úrovně navrhovatelů. Do této kategorie lze zařadit projekty, v nichž si žadatelé v normálním zaměstnaneckém poměru naplánují osobní odměnu ve výši několika set tisíc korun a nadto ještě úhradu cestovních nákladů ve výši dalších desítek, někdy i stovek tisíc. Ani tyto granty nemají mnoho šancí, že budou posouzeny vlídně. Vynalézavost malého českého člověka ovšem nezná hranic, a proto se v posledních letech objevily tzv. publikační granty, jejichž prostřednictvím navrhovatelé žádají o prostředky na vydání nějakého díla, zpravidla monografie, přičemž část prostředků, ač formálně vyfakturovaných jako publikační a ediční náklady, po dohodě s nakladatelem nakonec skončí v peněžence autora. Chápu sice příčiny této neradostné (a většinou neprokazatelné) praxe, ovšem neznamená to, že bych s něčím takovým souhlasil.

Malou, nikoliv ovšem zanedbatelnou položku grantového řízení tvoří návrhy, jejichž obsah nespadá do kompetence grantové agentury. Jedná se především o komerční projekty, populárně naučné publikace, literaturu faktu nebo regionalistiku v tom nejužším slova smyslu. Je tomu tak především proto, že Grantová agentura České republiky má zajišťovat rozvoj a podporu vědeckého výzkumu v českých zemích. Opět však nemohu nezdůraznit, že v oblasti navrhovaných projektů po formální i obsahové stránce nastal obrovský posun k lepšímu.

Poslední a zdaleka nejdůležitější složkou grantového systému je domácí a zahraniční oponentura. Většina zpráv je vypracována objektivně, podle nejlepšího vědomí a svědomí oponenta, ovšem nelze zamlčet, že existuje jisté procento posudků, které jsou psány snad vlastní krví s jediným záměrem – ublížit. Proč? To nechť si zodpoví sami pisatelé. Obávám se však, že valná část takto pojatých komentářů vychází z jakési osobní animozity, a protože se tady každý s každým zná, dá se jen těžko očekávat, že se v České republice podaří objevit zcela nezávislé odborníky, kteří bez ohledu na možnou budoucí vendetu napíšou to, co si opravdu myslí.

A jak někomu ublížit? Jak poškodit konkurenci? Stačí jen málo: silný žaludek a troška potměšilosti. Posudkový formulář se totiž skládá ze dvou částí: bodovací – ve stupnici od jedničky do desítky – a komentářové, přičemž pro konečné pořadí je nutno vyplnit všechny otázky. A nyní malá hádanka: Je-li komentář pochvalný a bodové hodnocení záporné, jaký je vlastně výsledek? A chybí-li nějaká vyplněná kolonka, je to věc sklerózy, nevědomosti, nepozornosti nebo záměru? A aby byl chaos úplný, připomeňme, že podoborová komise 404 pod svojí hlavičkou sdružuje archeologii, etnologii a starší dějiny (do poloviny 18. století), což ovšem znamená, že v jeden jediný den musíme probrat vše od lidových písní na Horňácku, přes pohřebiště v Abú Síru až po život na aristokratických dvorech v 17. století.

Má to vše smysl? Nebylo by lepší zrušit a rozehnat celý ten spolek jménem Grantová agentura České republiky? Možné to jistě je, ovšem bylo by to prozíravé? Jsem si jist, že dnes převládající normy veřejného a vědeckého života nejsou udržitelné. Zákulisní intriky, osobní prospěchářství nebo povrchní slátaniny sice mohou přinést okamžitý prospěch, nicméně budoucnost spatřuji v otevřené diskusi, tvrdé, leč po všech stránkách korektní a právě to nám již dnes nabízí grantový systém. Je to možná naivní proklamace, ale jinudy naše cesta stejně nepovede. Ostatně, co nám brání v tom, abychom si z grantové agentury nevytvořili jakýsi ostrůvek pozitivní deviace. Pravidla jsou dána, stačí jen jediné, dodržovat literu a duch již stávajícího systému.

Grantová agentura České republiky není dokonalá a zajisté by se v řadě parametrů mohla zlepšit. Příkladem budiž zveřejňování všech grantových projektů na internetových stránkách, a to nejen těch, které byly přijaty, ale i těch které neuspěly. Také by se mohla zveřejnit jména oponentů (samozřejmě s jejich nezbytným souhlasem), protože stejně se tady všichni známe, stejně se ví, kdo, proč a jak oponoval ten či onen projekt. Hlavní problémy jsou ovšem v nás a nejsou to problémy ani generační ani systémové. Jsou to problémy slušných a neslušných lidí…

Napadá mne závěr, který by mohl být i mottem mého příspěvku: V laboratoři osloví vedoucí svého podřízeného: ”Pane asistente, podařilo se nám prodat Vás za osm set marek na Universität Dortmund”. Doufejme, že se tomuto vtipu Vladimíra Renčína budeme moci smát i v následujících letech.