Prameny a kontext výzkumu

Dějiny sexuality, resp. sexualit, nejsou už delší dobu výsadou anglicky psané historiografie. Výzkum sexuálního chování může přispět k poznání identity raně novověkých lidí, toho, jak se muži a ženy (navzájem) vnímali, jaké měli představy o pohlaví/rodu a s ním souvisejících rolích, jaké byly jejich postoje k lásce, sexualitě a manželství a jaké bylo jejich vnímání těla.

Dosavadní výzkum vycházel jednak z normativních pramenů, vydávaných náboženskými a světskými vrchnostenskými autoritami. (Podle Eliase a Foucaulta připravovala právě tato poreformační a osvícenská ukázňovací opatření příchod prudérního 19. století.) Přiblížit se k intimní komunikaci mezi pohlavími však tyto prameny téměř neumožňují. Soudní prameny odkrývají naproti tomu alespoň část sexuality kriminalizované (infanticidium, abortivní praktiky, nevěra). Lze z nich „odečíst“ i dobový obraz ženského těla a konformního ženského chování. Mužské tělo a obrazy mužskosti se v německém prostředí dočkaly pozornosti až v poslední době. Málo toho dodnes víme o stejnopohlavní sexualitě, přičemž je však třeba zdůraznit, že dobové křesťanské dogma označovalo jako „sodomii“ všechny druhy pohlavního styku mimo klasickou heterosexuální „misionářskou“ polohu.

Málo známou skupinu pramenů, která umožňuje přiblížit se každodennímu životu tzv. prostých lidí, představují soudnělékařské zprávy (posudky), které v německých oblastech od 17. století vystavovali univerzitní ordináři a městští či regionální fyzikové. Kromě státní a vrchnostenské justice sloužily tištěné sbírky těchto případů i jako učebnice studentům medicíny. Posudky neobsahují jenom lékařské (např. pitevní) nálezy a hodnocení, nýbrž zaznamenávají průběh celého vyšetřování včetně korespondence, svědeckých výpovědí a výslechů dotčených osob.

Rozvod a impotence

Zejména v protestantských teritoriích nebyl rozvod v 18. století již nic nemožného. Okolnosti, které byly akceptovány jako důvody rozvodu, se však místně velice lišily. Teoreticky platila za tělesnou nezpůsobilost k manželství nejen fyziologicky či anatomicky podmíněná impotence, resp. neplodnost, ale také syfilis, trudnomyslnost, epilepsie, zápach z úst, „souchotiny, ... [špatné] složení šťáv, ... inkontinence, fistule, močové kameny, nymfomanie, šílenství“, utajené nedostatky, „náměsíčnost“ a „chronické nervové problémy“. Z medicínských příčin byly v rozvodovém řízení nejčastěji uváděny právě mužská impotence a ženská neplodnost. Vrchní konzistoriální soudy, které na protestantských územích v manželských záležitostech rozhodovaly, proto do vyšetřování zapojovaly lékaře. Ti prováděli tělesná vyšetření, vedli rozhovory s manželi, ale i s duchovními a jinými osobami. Těsná spojitost „přirozených pudů“ a náboženských norem a vzájemné prolínání fyziologie a morálky přiváděly (nejen) lékaře mnohdy do ožehavých situací.

Tělesně vyšetřována byla zpravidla nejprve „obžalovaná“ strana, tedy muž. Pokud však nebyly nalezeny žádné indicie, musela se prohlídce podrobit i žena. Prohlídka a posuzování ženského těla a mužského těla (a pohlavních orgánů) se řídily jinými principy. Lékaři přitom mj. zdůrazňovali, že mužská plodnost nezávisí pouze na fyziologických předpokladech, ale také na přitažlivosti ženy, okolnostech pohlavního aktu a emocionálním rozpoložení muže. Stavba mužského těla, ale i výška hlasu byly posuzovány podle tehdy platných kritérií mužskosti. Zrzaví, bezvousí, bledí a vyhublí muži byli např. pokládáni za méně mužné, za zženštilé, a tudíž za méně potentní. Tělesná prohlídka však do intimního života manželů často nevnesla jasno; potom bylo – se svolením církve – možno přikročit i k pohlavnímu aktu za přítomnosti svědků jakožto k důkazu mužovy plodnosti.

Všech sedmdesát zkoumaných případů rozvodu z tělesných příčin pochází z protestantských teritorií. Ze zaznamenaných výpovědí venkovanů a řemeslníků (měšťané z vyšších vrstev a šlechtici se mezi případy nenacházejí) je možné usuzovat na představy, přání a očekávání zúčastněných, které se skrývaly za více či méně veřejnými strategiemi jejich jednání. Zdá se přitom, že rozvod představoval v nižších společenských vrstvách aktivně využívaný právní prostředek.

Pohlavní život v manželství

Mnoho manželek žádalo o rozvod již několik týdnů nebo měsíců po svatbě, ačkoliv dobová soudnělékařská teorie přiznávala manželovi „tříletou zkušební dobu, aby dokázal svou mužnost“. V argumentaci žen se objevují jak muži, kteří se o intimní sblížení – bez úspěchu – pokusili, tak ti, kteří žádný pokus nepodnikli. Výpovědní strategie mužů nám zase představují jednak ženu trucovitou, odmítající plnit manželskou povinnost, a pak ženu nenasytnou, která od muže vyžadovala každou noc nadlidské výkony. Pokud muži nedokázali odvrátit podezření ze sexuální nedostatečnosti, zpochybňovali pohlavní počestnost své manželky. Při vyšetřování těchto případů se někdy ukázalo, že případy mužské impotence a manželských problémů byly už delší dobu známy na veřejnosti. Veřejné debaty přitom nenesou známky religiózní tabuizace, a proto nepřekvapí ani otevřenost ve výpovědích vyšetřovaných: Jednatřicetiletý sklář, šest měsíců ženatý, vypověděl o prvním milostném pokusu o svatební noci: „Kalhoty si ale nesvlékl, protože mu svatební hosté vyhrožovali, že ho vytáhnou z postele. Načež mu jeho žena dávala za vinu, že nic neumí.“ On však několikrát „vykonal manželskou povinnost. ... Jeho žena mu ale neustále vyčítala, že nic pořádně neumí, a řekla to také místním lidem. On, který je zcela jistě přesvědčen o opaku, jí na to dal několik facek, načež od něj manželka odešla. On ale už ví, že jeho žena je nenasytná. Kdyby se od ní i celou noc nehnul, ani to by jí nestačilo. V počátku manželství mu sama vyjevila, že se už ze své přirozenosti nemůže nikdy zcela uspokojit.“

Potence měla představovat centrální prvek mužské cti a obvinění z neschopnosti zplodit potomky ohrožovalo postavení hlavy domácnosti i sebevědomí mužů. Proto poněkud udiví, jak vlažně a nepřesvědčivě vyvraceli někteří obvinění podezření z impotence. Lékaři (mužští kolegové vyšetřovaných) však poukazovali i na to, že k manželskému štěstí nestačí jen fyzické kvality. I sami vyšetřovaní zdůrazňovali nutnost citové harmonie, vzájemné sympatie a náklonnosti. Třicetiletý muž, u něhož byla zjištěna zúžená předkožka, se bránil nepatrnému chirurgickému zákroku slovy: „Podívejte se, pane doktore! Mám zdravé tělo. Nejde mi o bolest, ale proč se mám nechat řezat kvůli ženě, kterou nemám rád a která mě nemůže vystát, když říká, že mě nemá ráda a že jsem ubohý člověk. Důležité není jen to, že spolu lidé spí, oni musejí mít jeden druhého také rádi, když spolu chtějí žít. Zkrátka slibuji, že už se nikdy neožením, nýbrž zůstanu takový, jaký jsem, a úřad ať mi nařizuje, co chce.“

I když se tedy přiznávalo, že vedle (psycho)somatických nedostatků a nemocí (horečnatost, bolesti hlavy, píchání v boku, špatný spánek, ale i hypochondrické stavy) může mít mužská impotence příčinu v manželském nesouladu a v nepřiměřeném chování ženy, soustředila se pozornost lékařů na průběh, okolnosti a dokonanost koitu a na vzhled a funkci mužských pohlavních orgánů. Právě zde se ale lékaři-muži nemohli ubránit podvědomému automatickému srovnávání se sebou samými. I v případech jednoznačných fyzických zábran se proto hodnocení schopnosti plození individuálně rozcházela. Vyšetřovatelé nešetřili časem ani námahou, aby dokázali potenci vyšetřovaných mužů – pohlavní orgány byly šlehány kopřivami, ponořovány do studené vody, případně byl muž podrobován studeným a teplým koupelím, aby se mu rozproudila krev. Pokusy dosáhnout erekce a ejakulace přiložením (vlastní) ruky na tělo vyšetřovaného se sice mohly střetávat s náboženskými, pedagogickými i lékařskými výhradami a odsudky; antimasturbační kampaň, jejíž vlna se zvedla zejména v posledním dvacetiletí 18. století, se však v medicínské praxi, zdá se, příliš neodrazila. Žádný z autorů zpráv rovněž nepřipustil možnost, že by vyšetřovaní mohli ženské pohlaví shledávat nezajímavým jako takové.

Shrnutí

Lékaři vystupovali ve studovaných případech (vedle farářů) jako strážci „psychohygieny“. Jejich identifikace s obžalovaným mužem však nebyla jednoznačná a jejich postoje se nedají redukovat na vzájemnou mužskou solidaritu na jedné nebo misogynii na druhé straně. Ani sebepojímání mužů a žen nelze vyjádřit prostřednictvím zjednodušující dichotomie. Přesto je nápadné, že převážná většina stížností byla vznesena ženami a většina mužů je zásadně nepopírala, pouze se je snažila postavit do poněkud jiného světla. Na pozadí dominující normy potence byli muži nutně zaháněni do defenzívy.

Při vyšetřování vycházela najevo nejen nejrůznější pojetí manželské povinnosti. Celá řada výpovědí osob obojího pohlaví ukazuje jasně, jaká míra něžnosti, porozumění a trpělivosti byla v manželském svazku očekávána v době, kdy se ideál romantické lásky údajně teprve rodil v měšťanských kruzích. Zřejmé je dále, že se ženy nebyly ochotny spokojit se status quo v nešťastných manželstvích, zatímco muži – z pozice fyzicky a sociálně silnějšího pohlaví – v těchto svazcích přinejmenším formálně setrvávali. Ženy (a muži) z nižších společenských vrstev nevyjadřovaly (-i ) své individuální emocionální nároky nejen tváří v tvář vrchnosti, ale dokázaly (-i) je uplatňovat i na úrovni rodiny či jiných neformálních skupin.

Dr. phil. Maren Lorenz pracuje v Hamburské nadaci pro podporu vědy a kultury. Informace o její osobě a vědecké, pedagogické a publikační činnosti se nacházejí na internetových adresách:

http://www.uni-hamburg.de/FrueheNeuzeit/lorenz.html

http://www.his-online.de/mitarb/lorenz.htm