Antonín Škarka

Hymnorum thesaurus Bohemicus, jeho plán a realizace

(Kus národního programu, kus osobní zpovědi)

 

(in: Cyril 73, 1948, č. 7/10, 15. 7., pp. 73-89; přetištěno in:

Antonín Škarka, Půl tisíciletí českého písemnictví, Praha, Odeon 1986, pp. 164-189)

 

Slovesné i hudební hodnoty naši starší duchovní písně se již dávno uznávají a pochvalné zmínky o ní (někdy arci též s výhradami podle moderního vkusu) staly se již běžnou součástkou našich literárních i hudebních příruček. Ale přes to, že jsou tato tvrzeni správná, jsou to přece stále jenom klišé a fráze neopřené o doklady a o vlastní zku­šenost. Kdo by totiž hledal podrobnější poučení o naší starší hymnografii, nalezl by sice několik významných monografií a statí, jako jsou např. zejména shrnující monografie Zd. Nejedlého, dosud ničím lepším nepředstižené a nenahrazené, ale končící se, bohužel, v době rozkvětu husitské hymnografie, a práce Josefa Jirečka, Karla Konráda, Ot. Hos­tinského, D. Orla, V. Bitnara, E. Troldy, Alberta Pražáka, J. Vašici, Fr. Tichého, Zd. Kalisty, J. B. Čapka, J. Vilikovského, Lud. Haana, Jána Mocka, Jána Ďuroviče, M. Pišúta, R. Brtáně, Ph. Wackernagela, R. Wolkana, J. Th. Müllera, G. M. Drevesa, též moje a hojné jiné, a nalezl by v nich sice poučení o některých epochách nebo úsecích a postavách naší starší hymnografie, ale uceleného obrazu o celé její podobě a o celém jejím dějinném vývoji by nezískal. Takové synte­tické monografie, bohužel, dosud v našem vědeckém písemnictví ne­máme; je teprve povinností a úkolem české vědy, aby byla napsána. Ještě hůře by náš zvídavý čtenář pochodil, kdyby si chtěl snad tento obraz o naší starší duchovní písni sestrojit sám podle jejích textů a nápěvů. Zase kromě několika roztroušených otisků, leckdy také již nepřístupných v zapadlých časopisech a v rozebraných edicích nebo monografiích, nenašel by ani většího souboru, ani soustavného vydání, ba dokonce ani vhodné antologie. Musel by tedy podnikati svízelnou pouť po knihovnách, archívech a muzeích a tam teprve shledávat staré rukopisy a tisky a v nich postupně objevovat tyto zapadlé poklady naší slovesnosti a hudby. Kdo by takovou pouť vydržel až do konce a brzy se neunavil a v ní neustal?

Lze se však naší vědě a našemu národu trvale zříkat těchto hodnot? Bezděky sice, maje na mysli hodnocení především teologické, ale prá­vem a v přeneseném smyslu platně i pro dnešní dny nazval Jan Bo­humil Myller, “církve české žitavské kantor”, svůj exulantský kan­cionál vydaný r. 1710 Pokladem zpěvů duchovních. Pokladem bez nadsázky je naše stará hymnografie, ať máme na zřeteli bohatství a množství jejích výtvorů nebo její slovesné, formální a hudební hod­noty, i když se v takovém množství vyskytne ovšem též mnoho bez­cenného kovu a kamení. Ale cesta za tím, co je vskutku drahým kovem a kamenem, stojí za to, a výsledky této pouti a námahy budou sku­tečnými objevy, které obohatí naši literaturu i hudbu o výtvory trvalé ceny. I tady se ukáží vysoké hodnoty naší staré osvěty, která v lec­čems může býti nejen pýchou, nýbrž i vzorem pozdějším dobám i naší přítomné.

Nechtěje jako odborník který si vytkl za vědecký úkol probádati naše starší písemnictví a odkrývati a řešiti jeho problematiku, zabo­čovat do otázek hudební disciplíny, chci v této stati poukázat na potřebu studia těchto hymnologických otázek především ze slovesných a literárněhistorických hledisek a nastíniti pro nejbližší dobu pevnou organizaci hymnologického výzkumu a jeho přesný plán, abychom se v dohledné době dočkali uskutečnění nejen Thesauru české duchovní písně, ale také jejích dějin.

Nutnost studia hymnografie je patrna každému, kdo nepředpojatě zkoumá naše starší písemnictví, a to nejen jeho vnější formy a druhy, nýbrž i vnitřní síly, které tyto formy a druhy utvářely. Jednou z nejdůležitějších tvárných složek naší minulosti (vlastně v přepodstatněné nebo v latentní formě i naší přítomnosti) a zároveň jednou z nejpro­duktivnějších sil všech věků je idea náboženská. Jejím jedním proje­vem je také duchovní píseň a modlitba, dvě odrůdy náboženské lyriky. Modlitba a duchovní píseň jsou už od nejstarších dob až po naše časy trvalým průvodcem našeho duchovního života a v starších dobách vedle homiletiky přímo dominantou našeho písemnictví, zejména když reformní hnutí odvrátilo pohled našeho písemnictví i výtvarného umění skoro nadobro od světských motivů, látek, témat a žánrů, které mocně pronikaly do naší literatury v gotice karolinské a ještě silněji se uplat­ňovaly v době Václava IV. Husitské puritánství se svou chiliastickou vírou, že se již přiblížili poslední dnové před novým příchodem Páně, zabránilo posvětštění naší literatury a zapůsobilo odrazně i na kato­lické spisovatele, že obraceli znovu zřetel k usilovnějšímu pěstování náboženské literatury v národním jazyce. Ten se stále pronikavěji uplatňuje i při skládání duchovních písní a postupně zbavuje latinu jejího privilegovaného místa v hymnografii. Toto soupeřství mezi la­tinou a češtinou stále vzrůstá, a zejména církve, které učinily duchovní píseň v národním jazyce vedle kázání základní složkou své bohoslužby a liturgie, jako utrakvisté, čeští bratří, luteráni i některé malé sekty (habrovanští, mikulášenci), pěstují duchovní píseň skoro napořád je­nom českým jazykem, vyjma její humanistické učené pěstitele (např. Václav Nicolaides Vodňanský, Jan Campanus). Nekatolíci jsou proto předními skladateli českých duchovních písní a jejich šiřiteli v době po husitské revoluci a před Bílou horou. Po ní se arci celá hymno­grafická tvorba v našich zemích soustřeďuje v rukou katolíků, kteří vymaňují duchovní píseň ze strnulé spisovnosti a obřadnosti staršího knižního jazyka a přibližují ji hovorové řeči lidu, jeho formám a před­stavám, vyrovnávají ji s lidovým prostředím a citem. Přes to, že ani za hranicemi neumlká literární činnost rozptýlených zbytků Jednoty a jiných nekatolíků, přece je české baroko hlavně ve znamení ka­tolické hymnografie, již zcela postavené do služeb lidu, básněné česky.

Stačí prohlížet bibliografické přehledy v Jungmannově Historii lite­ratury české (1849, str. 28, II, č. 24-27; str. 61, III, č. 35-48; str. 131, IV, č. 46-154; str. 260, V, č. 73-162; str. 377, VI, č. 191-275) a již zběžný pohled na jednotlivé oddíly nás poučí, jak významné místo připadá v naší literární osvětě duchovní písni. A to ještě Jungmann neshledal a nezaznamenal všechno, co bylo vytvořeno v tomto oboru, zejména hojné rukopisné kancionály, a vůbec nepřihlížel k latinské hymnografii, tak významnému činiteli naší duchovní kultury i slo­vesnosti. Vedle této duchovní písně, tak bohatě rozvětvené a tolika plody oplývající, jenom skromně se krčí ostatní poezie, zejména svět­ská, která kromě gotického období nedosahuje svým významem hym­nografie. Literární dějepisec, který chce tedy vyrekonstruovat a po­chopit vývoj našeho staršího písemnictví v plné šíři jeho forem, témat a druhů a nechce z něho vědomě a nehistoricky vylučovat tak vý­znamnou složku, jakou je právě básnictví, má přímo povinnost se­známit se s naší starší hymnografií jako literárním (ne náboženským) útvarem, neboť bez zřetele k ní nemůže se vůbec pokusit ani o pouhou registraci našeho staršího básnictví, tím méně o jeho postižení.

Pro vzácnost a leckdy i nepřístupnost hymnologických pramenů, které je skoro vesměs třeba studovat z původních záznamů nebo tisků, není to arci studium lákavé a badatelské práci příznivé. Zejména málo vyhovuje povahám, které zpohodlněly a zapomněly, že i pro vědu platí heslo “Per aspera ad astra!”. Jiné moderní badatele odrazuje přitom též náboženská tematika tohoto literárního druhu. Hymnografické výtvory zdají se mu nevýznamné, podružné, ba přímo nudně bez­cenné. Tak ovšem soudí badatel, kterému chybí orientační smysl histo­rický i předpoklady a vlohy historického myšlení dynamického, vývo­jového, takže bezradně bloudí svými úsudky v dějinných epochách a jejich projevech, neboť nedovede objektivně prozkoumat, pochopit a zhodnotit žádný jev minulosti. Přiznávám zcela upřímně, že probírat se tím množstvím kancionálů, tištěných i rukopisných, tím mořem tisíců písní, namnoze skladeb anonymních, takže tu uniká i kouzlo osobností a nepůsobí jejich sugesce, není právě práce snadná, že se při ní nedochází hned k snadným a jistým výsledkům. Ovšem naše věda je tím sama vinna, že si tuto práci neusnadnila stanovením přesného badatelského programu a že se naši badatelé většinou tříštili a od svých úkolů odbíhali, že nevytrvali při řešení předsevzatých problémů a té­mat až do konce.

Tak jako většině našich vědeckých disciplín, i naší hymnologii chybí základní požadavek každé úspěšné vědecké práce, dobře zpracovaná heuristika. Chybí dokonce sám základní předpoklad každého bádání, soupis pramenů, pokud možno nejúplnější a nejpřesnější. Pro tištěné kancionály a jiné hymnologické prameny, kterými jsou také drobné letáčky, jarmareční tisky, písňové přídavky v modlitebních knížkách, v traktátech apod., vyplňuje postupně tuto mezeru Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století, vydávaný za redakce Zd. Tobolky. Na rukopisné prameny upozorňují pak tištěné katalogy některých našich knihoven, zejména tří předních pražských, Národní a univerzitní, Národního muzea a Metropolitní kapituly. Ale mnohem více je knihoven, které ještě, bohužel, nemají vědecky zpra­cované katalogy ani tiskem, ani rukopisně, aspoň pro svou vlastní potřebu a orientaci.

Hymnologické studium nezáleží však jenom ve shledávání kancioná­lů, nýbrž především v zkoumání jejich jednotlivých písní, výtvorů namnoze anonymních. Hlavní a vlastně zatím jedinou základní po­můckou, která vedle cenného úvodu s nástinem vnějších osudů naší hymnografie od nejstarších dob až do 18. století a s poznamenáním aspoň nejdůležitějších pramenů obsahuje také nezbytný rejstřík písní podle incipitů, excerpující některé základní předbělohorské kancionály, je Jirečkova Hymnologia Bohemica. Dějiny církevního básnictví českého až do 18. století, v Praze 1878 (vlastně samostatný knižní otisk z Po­jednání Král. čes. spol. nauk). Jiný soupis písní, který sestavil A. Po­dlaha a otiskl v Bibliografii české katolické literatury náboženské 4, 1918, str. 1809-1846, těží jenom z některých kancionálů 19. a 20. století a pro bádání o starší hymnografii je téměř bez významu. Jirečkova kniha, první pokus proklestit cestu naším hymnografickým pralesem, arci již nyní po sedmdesáti letech svého života zestárla a zastarala, metodicky už dávno nevyhovuje; ale poněvadž není jiné náhrady, koná dosud platné služby všem hymnologickým badatelům. Je ovšem nutno její údaje přezkoumávat a ověřovat na originálech; její data a tvrzení ne­bývají totiž vždy spolehlivá, neboť autoru, který se leckde spokojoval jenom rejstříky písní, jak jsou připojeny ke kancionálům, unikly ne­zaznamenány některé písně a vloudily se i jiné nepřesnosti. Nebývá pro bádání bez užitku, když se její údaje kombinují, přezkoušejí a do­plní některými jinými pracemi, které otiskují také seznamy písní, jako např. Konrádovy Dějiny posvátného zpěvu staročeského, 1881, 1893, Nejedlého Dějiny předhusitského zpěvu, 1904, Počátky husitského zpěvu, 1907, a Dějiny husitského zpěvu, 1913, Ďurovičova Duchovná poezia slovenská pred Tranovským, 1939, Tichého Československé písně v Mos­kevském zpěvníku, 1931, Vilikovského Cantus catholici (čas. Bratislava 9, 1935), Součkova Domnělá píseň pražských vyhnanců na Slovensko a její slovenské příbuzenstvo, 1923, a Rakovnická vánoční hra, 1929, moje člán­ky a stati Několik poznámek k staré české hymnologii (Listy filologické 60, 1933), Komenský – básník duchovních písní (Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 14, 1937), Nové kapitoly ze staré české hymnologie (Sborník filologický 12, 1942) aj. Zato vesměs k ne­potřebě pro praktické badatelské zkoumání jsou obě rozměrnější monografie Orlovy, Kancionál Franusův, 1922, a Hudební prvky svato­václavské (Svatováclavský sborník 1937), které sice pracují s ohrom­ným písňovým materiálem, ale nezachycují jej v rejstřících, takže je zcela pohřben v textu díla.

Přes důležitost, jakou si dosud Jirečkova Hymnologia uchovala, ne arci pro své vlastnosti a hodnoty, nýbrž pro málo pokrokový a pružný vývoj naší vědy, nestačilo by, jak se před časem vyskytly neuvážené hlasy, aby se tato kniha prostě přetiskla nebo málo doplnila a po­upravila. Nové vědecké požadavky a potřeby i jiné badatelské metody volají totiž po knize zcela jinak pojaté a zpracované. Potřebujeme nutně Thesaurus české duchovní písně! Pokud je mi známo, nemají takové knihy, vlastně takové hymnologické encyklopedie, ani cizí literatury. Marně se v nich ohlížíme po vzoru, který bychom mohli s prospěchem napodobit nebo zdokonalit. Moderním náročným po­žadavkům hymnologického bádání nestačí už vyhovět ani nejzná­mější hymnologické pomůcky a edice, jaké zpracovali a uspořádali A. F. W. Fischer (Kirchenlieder-Lexicon 1-3, 1878-1886), J. Th. Müller (Hymnologisches Handbuch zum Gesangbuch der Brüdergemeinde, 1916), John Julian (A Dictionary of Hymnology, 1892, 2. vyd. 1908), Ulysse Chevalier (Repertorium hymnologicum 1-6, 1892-1920), Ph. Wackernagel (Das deutsche Kirchenlied 1-5, 1864─1877), A. Fi­scher a W. Tümpel (Das deutsche evangelische Kirchenlied des 17. Jahr­hunderts 1-6, 1904-1916), J. Kehrein (Die ältesten katholischen Gesangbücher 1-3, 1859-1863; Lateinische Sequenzen des Mittelalters, 1873), Karl Severin Meister a W. Bäumker (Das katholische deutsche Kirchenlied in seinen Singweisen 1-4, 1862-1811), F. J. Mone (Latei­nische Hymnen des Mittelalters 1-3, 1853-1855), Hermann Adalbert Daniel (Thesaurus hymnologicus 1-5, 1855-1856), G. M. Dreves, Clemens Blume a H. M. Bannister (Analecta hymnica medil aevi 1-55, 1886-1922), Nikołaj Bobowski (Polskie pieśni katolickie od najdawniejszych czasów do końca XVI wieku, 1893) a ještě početní jiní autoři a mnohá jiná díla.

Podoba budoucího Thesauru české duchovní písně, jak mi tane na mysli, musí býti zcela jiná, nežli ji ztělesňují spisy citované i ty, které jsem nepřipomínal: český Thesaurus musí být dokonalejší a obsažnější, všestrannější a spolehlivější, musí obsahovat zkrátka všecka data a všechny údaje, s kterými pracuje literární a hudební vědec, a musí také shromažďovat všecku potřebnou látku, z níž vědecké zkou­mání vychází a kterou pak zpracovává, totiž písňové texty a nápěvy. Bude proto český Thesaurus míti dvě hlavní skupiny nebo řady: prvou, kterou lze nazvat teoretickou, a druhou praktickou. Prvá, teoretická část bude v podstatě hymnologický slovník, druhá pak edice písňových textů a nápěvů.

Pro obě části je nutno vymezit časové hranice a tím nepřímo i roz­sah a charakter zpracovávané látky. Počáteční mezník je arci vytčen počátečním obdobím našeho písemnictví, tedy dobou cyrilometoděj­skou, kdy se u nás začíná pěstovat hymnografie, šířit duchovní zpěv. Závěrečným mezníkem nebude však naše přítomná doba, nýbrž zhruba rozmezí století osmnáctého a devatenáctého. Tyto druhé hranice jsou určeny důvody praktickými i zřeteli vědeckými, teoretickými. Bylo by totiž velmi nesnadno zvládnout a zevrubně zpracovat rozměrnou hymnografickou tvorbu anebo upravovatelskou a vydavatelskou čin­nost uloženou v přehojných kancionálech 19. a 20. století. Ale ještě více váží důvody a zřetele vědecké, literárněhistorické a hudebně dě­jinné. Předěl století osmnáctého a devatenáctého vskutku zahajuje novou epochu v našem národním životě po všech jeho stránkách, v hos­podářství, v politice, v osvětě, v umění výtvarném, slovesném i hu­debním. Projevilo se to i v hymnografii, která právě v těch dobách opouští své vedoucí postavení v českém básnictví, jsouc odstrčena ze svého předního vladařského místa do područí světské poezie, která si od té doby osobuje nároky, ne vždy odůvodněné a zasloužené, na vedoucí postavení v krásném písemnictví, jako by byla jen ona jediná hodna tvůrčího úsilí básníkova i pozornosti čtenářovy, kritikovy a vědcovy.

Ovšem přesné časové nebo generační hranice, jak tomu obyčejně bývá u literárních a vůbec kulturních proudů a směrů nebo škol, nelze ani tu vésti. Proto bude třeba českému Thesauru přihlédnout i k ně­kterým dílům, která vyšla po tomto rozmezí, jako např. kancionály Tomáše Fryčaje (1759-1839) a Štěpána Lešky (1757-1818), Kan­cionál Šimona Lomnického obnovený Fr. Tomsou r. 1808, nové úpravy Koniášovy Citary vydávané hradeckým Pospíšilem a zejména nová vydání i nové úpravy starších evangelických kancionálů (lipské Cithary z r. 1737, Elsnerových Kancionálů z r. 1753 a 1754), když u nás jejich tisk uvolnilo vyhlášení tolerančního patentu r. 1781. Většina těchto kancionálů zachovává staré tradice; kupodivu leckde jim a barokní písni podléhá i takový osvícenec Fryčaj!

Hymnologický průzkum 19. a 20. století náleží sice podle mého soudu již nové kulturní a literární i hudební epoše, ale přece bude třeba pro Thesaurus vyexcerpovat aspoň nejdůležitější kancionály tohoto ob­dobí, a to především se zřetelem k naší starší hymnografii, aby vynikla síla této staré písňové tradice, která se neúprosně a vítězně prodírá na povrch dokonce i v nejnovějších zpěvnících, nedajíc se vymýtit ani moderní tvorbou, často bohužel úpadkově líbivou, myšlenkově plytkou, kýči bez výrazové jadrnosti a citové upřímnosti starých písní.

Thesaurus, jak jsem již připomínkami některých jmen a děl naznačil, zahrne ovšem hymnografické výtvory všech církví a náboženských hnutí a směrů, které se u nás v dějinách vyskytly, ať se již uplatnily svými vlivy v našem kulturním životě trvale, nebo přechodně. Právě my, Čechové a Slováci, nesmíme z naší hymnografie a vlastně z celé ostatní literatury a osvěty vylučovat žádný směr a žádnou víru, neboť se sotva kde jinde vyskytne a najde takové vzájemné působení, pro­línání, ba přímo symbióza literárních druhů a směrů jako v české du­chovní písni. Proto se některé duchovní písně objevují v kancionálech všech vyznání anebo jsou aspoň některými církvemi přejímány, někdy arci s nezbytnými většími nebo menšími dogmatickými úpravami (např. v kancionálech bratrských starší písně katolické, v Šteyerových zase písně bratrské a podobojí). Rovněž nelze v starších obdobích, s jejichž výtvory pracuje Thesaurus, rozlišovat a vytřiďovat duchovní píseň českou a slovenskou jako dvě samostatné větve nebo dokonce dva uzavřené okrsky, neboť nikdy a nikde nebylo větší literární vzá­jemnosti a jednoty mezi Čechy a Slováky jako právě v starší hymno­grafii.

Avšak Thesaurus nesmí činit rozdílu mezi výtvory ani po stránce jazykové, totiž musí si všímat výtvorů ve všech spisovných jazycích, které se v dějinné době uplatňovaly v našem písemnictví a pomáhaly je budovat. Přihlédne se tedy i k nejmenší a nejskromnější skupince nejstarších duchovních písní v jazyce staroslověnském, pokud lze o nich s jistotou zjistit anebo aspoň předpokládat, že byly složeny pro naši slovanskou liturgii. Velmi početně a čestně bude ovšem za­stoupena v Thesauru latinská hymnografie. U ní jediné bude výjimečně nutno přibrat k výzkumu (arci jenom pro rejstříky textů a nápěvů v slovníkové části, ne pro edici textů) také cizí hymnografii, totiž je­nom ty výtvory, které jsme přejímali a které jsou doloženy v našich pramenech (breviářích, misálech, graduálech, sekvenciářích, antifoná­řích, tropářích atd.), neboť tato receptivní složka byla jedním z nej­vydatnějších vlivů a podnětů, skutečným kvasem pro naši poezii, spoluvytvářela naše písemnictví, především zase hymnografii. Vy­skytne se též menší vrstva německých duchovních písní, totiž těch, které pro své německé souvěrce žijící na našem území přejali, přeložili nebo složili a vydali čeští bratří. Netřeba však přihlížet k polským bratrským zpěvníkům, neboť ty u nás zůstaly prakticky neznámy a jsou vlastně překlady českých bratrských kancionálů. Svou přiroze­nou povahou a svým významem arci nad všechny tyto skutečnosti vynikne duchovní píseň skládaná v českém jazyce. V ní tkví jádro i síla Thesauru, jeho vlastní bohatství i krása.

Všimněme si nyní podrobněji směrnic a pravidel, jak by měly býti vybudovány jednotlivé části Thesauru. Ten musí býti tak zpracován a vybaven, aby vyhovoval i nejnáročnějším badatelským požadavkům a stal se spolehlivým základem a východiskem pro podrobnější speciální bádání a výzkumy, průpravou pro budoucí zevrubné dějiny české du­chovní písně. Povaha látky i její zpracování si vyžadují, aby první, teoretická část Thesauru, totiž hymnologický slovník, byla rozvržena do několika dílů. Prvá kniha by byla bibliografickým popisem zacho­vaných (tj. v mezích lidských možností, badatelských schopností i sta­vu našich nynějších vědomostí zjištěných a poznaných) hymnologic­kých pramenů, rukopisných i tištěných. Nutno prozkoumat všechen dostupný materiál až do r. 1800 (někde i s přesahy do dalších století, jak jsem se již o tom zmínil), a to nejen hlavní kancionály, většinou i svou vnější úpravou objemnější a typograficky nebo malířsky a pí­sařsky reprezentativní svazky, nýbrž též drobné nenáročné tisky, často nevzhledné a zapadlé, jakými jsou např. proletářsky vyhlížející jar­mareční tisky; ale bude třeba prozkoumat též prameny, které zdánlivě, arci bez bližší prohlídky, s hymnografií nesouvisejí, jako rozličné nábo­ženské příručky, např. asketické spisy, modlitební knížky, traktáty, postily atp., neboť často bývají k jejich vlastnímu jádru připojeny jednotlivé písně nebo i skupiny písní, nejednou celý menší kancionálek.

Bibliografický popis musí býti co nejpečlivější, nejpřesnější a nej­zevrubnější: musí tedy obsahovat nejen obvyklá bibliografická data (jako věrnou reprodukci titulu, počet stran nebo listů, formát knihy, vyjádřený nejlépe rozměry ne celých stran, které bývají často silně přiřezány, nýbrž rozměry popsané plochy u rukopisů a tiskového zrcadla u tisků, popis typů a typografické nebo malířské výzdoby, druhu not apod.), ale také údaje, kde a v jakém stavu jsou popisované knihy uchovány, jakou mají knihovní signaturu, obsahují-li nějaké přípisky (zejména o provenienci a majetnické) atd. Avšak z čisté oblasti knihovědné bude muset i tento bibliografický popis zabočit už zčásti také na území literární historie tím, že si povšimne též vnitřního uspo­řádání kancionálů, totiž jejich jednotlivých kapitol nebo oddílů a te­matických skupin, jsou-li arci v popisované památce zjevně vyznačeny. Tím vynikne u jednotlivých kancionálů jejich výstavba, celkový roz­vrh látky, roztřídění repertoáru, vlastně i obratnost nebo bezradnost pořadatelské ruky. Pokud jsou pak prameny (kancionály) opatřeny předmluvami, jak bývalo ve starší době zvykem, musí se tyto před­mluvy rovněž znovu vydat, neboť namnoze obsahují data velmi důle­žitá pro hymnologická bádání, jako např. předmluvy bratrských kancionálů (zejména Rohova z 1541, Šamotulského z 1561, Komen­ského z 1659), Jana Táborského z Klokotské Hory při vydáních písní V. Miřínského r. 1567, Jana Musophila Soběslavského při kancionále z r. 1585, Valentina Polona Pelčického 1582, 1584, Tobiáše Závorky Lipenského 1606, Jana Rozenpluta 1601, Jiříka Hlohovského 1622, M. V. Šteyera 1683, 1687 ad., V. K. Holana 1694, J. Božana 1719, V. Kleycha 1717, 1722, 1727, Jiřího Sarganka při lipské Cithaře 1737 a mnohé jiné.

Aby se umožnila přesná kontrola a zejména usnadnilo přesné určo­vání kusých a porouchaných tisků, které se snad objeví ještě později po vydání Thesauru, a aby se zároveň také oživily výklady a popisy vlastním názorem, je nutné reprodukovat všechny titulní listy a u vý­znamných pramenů rovněž i ukázky několika stran. Také rukopisy musí býti zastoupeny vhodnými reprodukcemi. Jako nejvhodnější řa­dící systém nevolil bych pro tento bibliografický svazek abecední prin­cip, totiž podle názvů jednotlivých kancionálů, jak jsou vyznačeny na titulních listech anebo jak se vžily u anonymních a kusých děl, zejména rukopisných (např. Jistebnický kancionál, Chrudimský graduál, Franusův kancionál apod.), nýbrž řadil bych popisované kancionály a spisy chronologicky. Mnohé prameny, zejména rukopisné, nemají totiž vlastní původní tituly a názvy, u některých unikátních tisků se zase titulní listy ztratily. Zato však lze většinu děl určit podle doby jejich vzniku, totiž kdy byla napsána (s pomocí paleografie) anebo vytištěna (s pomocí datovaných předmluv, kolofonů a jiných prostředků, např. typologie). Tímto chronologickým uspořádáním vynikne také rozvoj naší hymnografie v jejím časovém sledu, ukáží se doby hymnograficky plodné a zase hubené. Abecední ukazatel vzadu usnadní pak hledání podle titulů a vžitých názvů. Na jiné okolnosti, které lze v pramenech zjistit a které nebývají zrovna podružného významu pro hymnologické bádání, upozorní pak seznamy písařů, tiskařů a tiskáren, umělců, kteří se zúčastnili výzdoby kancionálů, míst, kde se vyskytují písařské dílny a tiskárny, autorů, pořadatelů a vydavatelů kancionálů, mecenášů, kteří dali kancionály zhotovit nebo aspoň přispěli na úhradu jejich nákladu, apod.

Doporučovalo by se také, aby se ke každému popisovanému kan­cionálu připojil aspoň drobným, úsporným tiskem abecední seznam písní podle incipitů, zkrácených ovšem na nejnutnější míru, jaké je potřebí pro srozumitelnost a k nalezení písně v dalším svazku, rejstříku textů. Tak by hned také názorně vynikl, aspoň ve zkratce, písňový repertoár popisovaných děl. Každé bibliografické heslo bude kromě nutného číselného pořadí obsahovat též zkratku, pod níž se bude pro úsporu místa dále citovat popisovaný pramen v rejstříku textů a ná­pěvů. Abecední seznam zkratek, nutný nejen při chronologickém řa­dění, nýbrž i podle jiných principů, odkáže pak k příslušnému biblio­grafickému popisu, který vysvětlí, co zkratka znamená, a poučí o tomto prameni.

Vlastní a hlavní částí prvého dílu Thesauru bude jeho druhá kniha, rejstřík písňových textů, který se pro obsažnost zpracované látky na­jisto nesměstná do jediného svazku. Jeho základní organizační jednotkou jsou hesla řaděná podle incipitů písní v abecedním pořadí. To je jediný možný způsob, jak se lze v hymnografickém pralese se zdarem orientovat. Ovšem proti našemu Jirečkovi i proti cizím hymnologům Fischerovi, Müllerovi, Julianovi, Chevalierovi a jiným, kteří rovněž sestavovali podobné hymnologické rejstříky a příručky, musí býti tato hesla zpracována zcela jinak, a to tak, aby zcela vyčerpala všecky hlavní údaje o každé písni, nutné pro vědecky založené hymnologické

studium, a zároveň zachytila v hlavních datech ve zkratce historii každé písně, lépe řečeno schematický obraz této historie, opěrné body pro její sestrojení.

Podle mého mínění, jak jsem problém promýšlel ─ a budu vděčen za každou upřímnou kritiku a zlepšující radu ─ musí každé heslo při­hlížet k desíti hlavním údajům, které arci nebudou u všech písni za­stoupeny v plném počtu a v stejném rozsahu.

Základem každého hesla bude nejstarší zjištěná podoba písně. Její incipit měl by při nejideálnějším popisu uvádět celou první sloku, v níž by se kolmými nebo šikmými čarami upozorňovalo na její metrickou strukturu. Kdyby snad ohledy na náklad Thesauru znemožňovaly splnit tuto podmínku, bylo by se při citaci incipitu spokojit aspoň takovým kusem věty, který by dával smysl a byl syntakticky uzavře­ným celkem. Starý pravopis by se arci zde i v jiných citátech převáděl do našeho systému, ale zachovávaly by se všecky jeho charakteristické znaky a také původní kvantita. Zřejmé tiskové nebo písařské chyby opravovaly by se bez poznámky. Kromě incipitu musí každé heslo zaznamenávat také nadpis, kterým je píseň v prameni opatřena, a uvá­dět téma písně nebo oddíl a skupinu, kde je v kancionále zařaděna anebo kam tematicky náleží (adventní, vánoční, postní, velikonoční, o svatých ─ při tom ovšem i o kterém světci ─, o posledních věcech člověka atp.). Rovněž je nutné se zmínit, zdali je skladba v prameni notována, nebo zapsána a tištěna bez notace (zde v rejstříku textovém stačí pouhá poznámka: Notace; Bez notace). Při slovních odkazech na vzor nápěvu (“Zpívá se jako: ...” apod.) musí se uvádět i tyto údaje, a co je při tom třeba, vysvětlovat (“Touž notou”, “Notou na listě...” apod.), aby bylo zcela jasno, pokud to jde zjistit (vyjma tak široké a neurčité odkazy jako “Má svou známou notu” a “Obecní no­tou”), jak se měla píseň zpívat. Některé z těchto odkazů stanou se totiž také samostatnými hesly, arci velmi neúplnými a kusými, neboť o existenci některých písní se dovídáme jenom z těchto odkazů na vzor nápěvu, kdežto jejich texty jsou zatím nezvěstné.

Každá píseň musí být určena též metricky zjištěním počtu složek a jejich strofického schématu obvyklými značkami a schématy (např. 4a 8b 4a 8b Ro 10c 5d); přitom je však třeba upozornit na rozličné odchylky a nepravidelnosti, např. v nedodržení počtu slabik, v rýmové osnově apod. Nesmí se zapomínat ani na jiné formální a kompoziční zvláštnosti a znaky, jako je akrostichon, telestichon nebo mesostichon. Akrostich se přepíše v své původní podobě, jakou má v rukopise nebo v tisku, tedy starým pravopisem a se všemi svými zvláštnostmi, např. ROZGNA BYSTRžGCKA (tj. Rozína Bystřická), a upozorní se na jeho poruchy, byla-li snad skladba později upravována nebo jinak nespolehlivou tradicí porušena.

Pokud bude možno zjistit, a to bude též jedním z hlavních úkolů tohoto hymnologického průzkumu, uvede se, zdali je skladba původní, nebo přeložena. U původních se připomene autor, jestliže je znám nebo se dá určit, u překladů se pak vyznačí také incipit originálu, jeho původ nebo autor a ovšem český překladatel, u úprav cizích textů zase jejich upravovatel. ─ Konečně se chronologicky vyznačí všecky prameny, v nichž byla píseň zjištěna. Prameny se budou citovat stanovenými zkratkami. Každý tento pramenný údaj měl by podle možnosti uvádět také v závorce příslušnou stranu, kde je začátek písně v originále, a hlavně všecky odchylky od archetypu, arci jenom stručně, heslovitě, zejména změnu původního incipitu, krácení nebo rozšiřování textu, jeho jiné úpravy (jako např. přemisťování původního pořadí slok, zařadění do jiné tematické skupiny, porušení akrostichu, jiné odkazy na vzor nápěvu atp.). Přehlednost těchto hesel musí býti usnadněna jejich typografickou úpravou, kterou bude třeba promyslit teprve až při definitivním zpracování pro tisk. K ní arci bude také náležet nutné výrazné očíslování hesel pro snadnější manipulaci při odkazování a citování. Nebudou se ovšem číslovat rozpisy a odkazová hesla, rovněž u latinských a německých písní skladby přejaté, cizího původu, nýbrž jenom skutečné písňové jednotky, aby se Thesaurem také přesně sta­tisticky zjistilo, kolik skladeb naše hymnografie vytvořila.

Ale kromě tohoto generálního rejstříku vyžadují si orientace i po­třeby vědeckého bádání, aby byly pořízeny ještě stručnější a přehled­nější speciální rejstříky. Z nich nejdůležitější je rejstřík strofických forem: v něm vynikne právě tato důležitá kompoziční a strukturální složka písní a v něm bude zachycena ohromná formální bohatost naší duchovní písně, která vytvořila tisíce strofických útvarů a obměn. Tento rejstřík teprv umožní zjišťování závislostí a příbuzenských vztahů mezi jednotlivými písněmi po této formální stránce, vlastně teprv uvede na stopu těchto formálních vlivů a filiací, a namnoze, zvláště při vzácnějších strofických útvarech, pomůže zjistit i autory písní anebo aspoň roztřídí tyto anonymní výtvory do skupin, v nichž bude lze odkrýt a určit básnické školy. Princip, podle něhož bude tento rejstřík strofických útvarů vybudován, je strofa jako organizační jed­notka veršů, to znamená prakticky: počet veršů ve strofě. Budou tedy prvním třídícím a orientačním hlediskem strofy jako celky, tedy strofa dvouveršová, tříveršová, čtyřveršová atd. až do poslední, na verše nej­bohatší. Samostatnou skupinou budou písně nestrofické anebo se stro­fami zcela nepravidelnými a takovými, jejichž princip se nedá vlastně prakticky vyjádřit, jako jsou psalmodie a některé liturgické skladby (např. tropy, některé sekvence, kyriamina, patriamina apod.). V rámci každé této skupiny se seřadí jednotlivé zjištěné strofické útvary běž­ným a nejpraktičtějším způsobem podle hierarchie číselné a písemné (abecední) platnosti, tedy např. v útvarech pětiveršových v tomto pořadí: 4a 10b 10b 10c 10c; 5a 5a 6b 5c 6b; 6a 6a 6c 6b 8b; 7a 6b 7a 6b 6b; 8a 8a 8b 8b 6b; 8a 8a 8b 8b 7b; 8a 8a 8b 8b 8b; 8a 8b 8a 8b 8b atd. U každého tohoto strofického hesla se pak abecedně vypočtou všecky písně podle stručných incipitů. Tím se zároveň získá přehled o tom, které strofické útvary byly nejoblíbenější a které se vyskytují vzácně.

Pro průzkum duchovní písně stejně nezbytným se jeví i pořízení rejstříku tematického, aby zase vynikly ideové skupiny a rodiny, po­případě též vzájemné vlivy, aby se ukázala obliba některých témat nebo jejich odlehlost, ale také jejich popularita v některých dobách anebo u rozličných autorů a církví. ─ Všestranné řešení nejsložitějších problémů hymnologických umožní pak ještě ostatní rejstříky, a to rejstřík akrostichů (v původních, transkribovaných formách i roze­psaných podle jejich samostatných částí, např. při akrostichu: Maria basta, Viti suscipe vota); rejstřík chronologický, uspořádaný podle časového pořadí (přesných letopočtů anebo přibližného určení na sto­letí a desítky let), tak aby vyniklo zjištěné nebo pravděpodobné stáří písní podle doby, kdy vznikly anebo aspoň kdy jsou poprvé zápisem nebo otiskem dosvědčeny; rejstřík písní překládaných, totiž originálů, z nichž u nás budou především zastoupeny písně latinské, německé a polské; rejstřík autorů, jejichž skladby se překládaly, a konečně seznam autorů nebo překladatelů písní, který by stručně zpracovával také jejich životopisy a hodnotil jejich literární činnost a význam hlavně pro hymnografii. ─ Očíslování hesel v generálním incipitovém rejstříku by sice dovolovalo zjednodušit rozsah těchto speciálních rejstříků tím, že by se v nich mohly místo počátků písní citovat jejich pořadová čísla z hlavního rejstříku, ale pro lepší přehlednost (i pro vyvarování písařských a tiskových chyb, tak snadných při číslicích) doporučoval bych také všude zde citovat co nejstručněji incipit písně a otisknout tyto seznamy drobnějšími, úspornými typy. Nepochybuji o tom, že pomocí těchto rejstříků a zejména jejich důmyslnou bada­telskou kombinací bude možno zjišťovat věci nyní téměř nepostižitelné a že se nejednou při tom dosáhne objevů přímo senzačních.

Doplňkem těchto rejstříků, založených víceméně na zásadách li­terárněhistorického bádání a pro jeho potřeby, bude jako třetí samo­statná kniha Thesauru vypracován a vydán rejstřík nápěvů. Pro jinou problematiku zpracovávané látky a rovněž pro jiné třídící principy, nedopouštějící současně sladit systém incipitů textových, uspořáda­ných abecedně, a notových, řízených jinými rozpoznávacími pravidly, nelze rejstřík nápěvů spojit přímo s rejstříkem textovým. Proti němu bude rejstřík nápěvů méně složitý a méně objemný: jednak se vyskytu­je mnohem více textů nežli nápěvů, neboť přemnohé nápěvy se vůbec nedochovaly a jiné se zase u celé řady písňových textů prostě opakují, jednak také organizace průzkumu nápěvů je jednodušší a má méně položek nežli u textů. Jako neodborník v hudebních věcech nechci však rozhodovat o těchto hudebních otázkách, jak by měly být řešeny, a proto nehodlám navrhovat podrobnější směrnice ani pro uspořádání rejstříku nápěvů, ani pro jejich výzkum. Ostatně všecky tyto problémy si už také dávno promyslil a vyřešil zesnulý dr. Vladimír Helfert, profesor Masarykovy univerzity, a zanechal ve své vědecké pozůstalosti přesné směrnice i hotové vzory, jak se má tento oddíl Thesauru zpra­covat.

Ale tyto slovníky, bibliografický, textový a nápěvový, jsou jenom částí Thesauru, a to teoretickou; jeho druhou část, řekněme praktickou, vyplní pak řada ediční, totiž vydání písní, textů i nápěvů, které nám byly výzkumnou látkou pro prvou, slovníkovou část.

Ani tato ediční skupina, která ve své konečné podobě bude vskutku knihovnou o mnoha svazcích, není prosta problematiky a její usku­tečnění je složitější, nežli by se na pohled zdálo nepoučenému laiko­vi. ─ I když si shledáme a připravíme všechny texty písní, nestačí je prostě vydat tak, jak jsme je nashromáždili, vzájemně porovnali, opatřili poznámkami a sestrojili jejich různočtení. Jde tu totiž přede­vším o základní princip, jak tyto tisíce písní vydat, aby při tom nevznikl nežádoucí chaos, nýbrž vynikla vývojová struktura duchovní písně, a to její pohyb a životní osudy v čase, ale zároveň také aby nebyly setřeny její obrysy ideové, její odlišný charakter podle náboženské příslušnosti, podle skladatelských individualit i podle sociálních po­měrů a aby se na těchto předpokladech a na tomto pozadí uplatňovaly také výrazně znaky jejích literárních a hudebních forem.

Ačkoliv Thesaurus usiluje o zjištění a prozkoumání co největšího počtu písní, přece si musí uložit dobrovolnou zdrželivost a nesmí býti ovládán přeludem látkové úplnosti, přeludem, který se nakonec stává skutečným hrobařem vědeckého bádání, neboť stálé vědomí, že jsme ještě nezjistili všechen materiál a neprozkoumali jej do nejmen­ších podrobností a možností, vede nakonec ne k nutné vědecké skrom­nosti a opatrnosti v úsudcích, ale přímo k bázni vůbec něco publikovat, ba dokonce vůbec něco vytvořit a napsat a končí v naprosté tvůrčí nemohoucnosti a bezradnosti, v neužitečné neplodnosti, v odumření pro vědecký pokrok. S tímto vědomím, že nikdy nelze badateli shro­máždit všecek materiál a tím méně jej prozkoumat, zejména ve star­ších obdobích naší literatury kuse zachovaný a nadto nepřístupně rozptýlený nebo zapadlý, musíme si vypracovat tak pružný plán Thesauru, aby jej bylo stále možno v budoucnu doplňovat. Proto i tuto ediční část Thesauru bylo by dobře zorganizovat jako knižnici o několika hlavních svazcích, které by se neuzavíraly, nýbrž poskyto­valy možnost dalšího navazování a rozšiřování.

Pro zvláštní povahu duchovní písně, která především uplatňuje tendence náboženské, a to v rámci církví, jimž je určena, doporučuje se zvolit pro tyto edice hledisko konfesijní, ale kombinovat je zřeteli a principy chronologickými a literárněhistorickými (jako jsou např. literární epochy a směry, tematika apod. ). Některé takové vyhraněné skupiny vytváří ostatně již sama logika přirozeného vývoje naší duchovní písně: tak např. větší uzavřený celek ─ uvnitř arci zase podrobněji rozlišený a členěný ─ tvoří předhusitské období s písní konfesijně u nás jednolitou; teprv husitská reformace vnáší sem třídící princip konfesijní, ačkoliv leckde navazuje na staré gotické formy, domýšlí je a dovršuje, ovšem někde též popírá a boří, staví nové. Musí tedy husitská hymnografie tvořit vlastní celek, neboť je princi­pem vývojově důležitým. V jiné takové vyhraněné typy se seskupí výtvory hymnografie bratrské, utrakvistické, katolické, luterské, baroka katolického a evangelického (exulantská píseň), osvícenské a josefinské epochy apod.

Vydání písní v Thesauru má totiž poskytnout ucelený obraz o naší duchovní písni, a to v její možné úplnosti v celém dějinném vývoji od nejstarších dob až do sklonku 18. století, někde arci s nutnými přesahy do 19. století. Proto se tu nesmí zvoliti ani princip abecedního řadění textů podle incipitů písní, který byl nejvýhodnější a jediný možný v části slovníkové, ani jiných třídících hledisek, k nimž jsme rovněž v slovnících přihlédli, jako např. řadění písni podle strofiky nebo tematiky, ani prostého seřadění podle vzniku, tedy principu chronologického. Vznikly by sice takto také zajímavé skupiny a pře­hledy, ovšem určené už spíše pro speciální badatelské zájmy a studium anebo pro pohled úmyslně jediným směrem zaostřený, jediný znak, jedinou složku naší duchovní písně zvětšující a zdůrazňující. Žádoucí vývojový obraz byl by tím arci rozmazán. Nelze však užíti ani nej­jednoduššího principu, jak se vydávají díla moderního písemnictví, totiž edice podle autorů. Většina duchovních písní je totiž zachována zcela anonymně a jejich autoři nebudou jmény nikdy zjištěni, i když budou nepochybně odhaleny vztahy a příslušnosti písní k jednotlivým hymnografickým školám a k autorským dílnám.

Ani cizí edice duchovních písní, z nichž jsem již nejvýznamnější připomněl (viz nahoře), založené většinou na principu autorském nebo tematickém a druhovém, mne neuspokojují. Vidím, že je pro náš Thesaurus třeba zvolit jiný princip, jiná kritéria. Možná, že se bude Thesaurus zpracovaný podle mého návrhu zdát při povrchní prohlídce nejednotný, málo směstnaný do nějaké formy (já bych však řekl: svěrací kazajky), pevné šablony, ale splní zato nejpraktičtější hlediska vývoje literárních forem, idejí a témat i požadavek, aby se neporu­šovala chronologie a pokud možno zachovala autorská otázka i sociologická hlediska. Souborná edice našeho hymnografického bohatství je totiž něco zcela jiného nežli výbor z něho, antologie, která třídí a vybírá podle jiných hledisek a která sleduje jiné cíle, totiž syntetické přehledné a názorné poučení v zkratce, především zachycení vývojové křivky v jejích vrcholech, v dílech nejcharakterističtějších, zejména formálně nebo myšlenkově nejdokonalejších, esteticky nejpůsobivějších, ne však v nížinách nebo v průměru literárního tvoření. Soubor ovšem takto třídit nesmí: pro něj je stejně důležitá edice písně formálně a ideo­vě dokonalé jako výtvoru esteticky nezdařilého a neuspokojujícího.

Dokonalá edice musí však také dbáti na minulý vývoj a nemá práva rozrušovat jeho organické jednotky a celky, které si vytvořil. Takovými jednotkami nebo celky v hymnografii byly a vlastně jsou dosud sbor­níky a soubory písní, tzv. kancionály (v nejširším smyslu slova, tedy i tropáře, antifonáře, graduály apod.). Bude tedy povinností Thesauru přihlížet právě k těmto celkům, neboť zpravidla to nejsou nahodilé snůšky, nýbrž promyšlené, podle určitých pravidel vybudované soustavy, v nichž každá píseň má svou přesnou funkci, takže ji nelze z této kompoziční jednotky vytrhnout a osamostatnit, nemá-li tím utrpět právě tato vyšší organizační jednota. Jenom písně zachované ojedinělými zápisy, víceméně příležitostnými, samostatnými tisky, jakými jsou např. jarmareční letáčky, anebo jako rozličné přídavky v modlitebních a asketických příručkách apod. se seskupí pro každé období v samostatné svazky nebo oddíly, a to podle autorů nebo u výtvorů anonymních, jichž je většina, nejlépe podle tematické příslušnosti, arci v chronologickém pořadí. Poněvadž se nám zachovalo velké množství kancionálů psaných i tištěných, je při vydání Thesauru nutno dbát na to, aby se nejdříve vydaly, abych tak řekl, sloupy naší hymnografie, díla, v nichž se významně naše hymnografická tvorba soustřeďuje anebo o něž se ve svém ostatním vývoji opírá a na nichž spočívá.

Míra vydavatelského důvtipu i ediční práce nebude arci u všech vydání stejná. U děl, jejichž autoři byli sami básníky a otiskovali především své vlastní skladby a jenom ojediněle nebo zcela málo zařazovali do svých zpěvníků cizí přejaté práce, bude vlastním úkolem vydavatelovým pořídit edici podle původního vydání, a to skoro ves­měs jediného, neboť u nás ve starší době jenom zřídka se za života autorova vyskytne několikeré vydání jeho písní nebo zpěvníků jím uspořádaných (např. u Jana Blahoslava, Valentina Polona Pelčického, Jakuba Kunvaldského, Jiřího Strejce, Komenského, Dlouhoveského, Šteyera, Koniáše, Fryčaje atd.), takže netřeba ani přihlížet k vydání poslední ruky. Po této stránce poměrně jednoduché vydavatelské problémy se vyskytnou např. při vydáních kancionálů Šimona Lom­nického z Budče, Jana Musophila Soběslavského, Tomáše Řešátky Soběslavského, Jana Vorličného, Jakuba Melissaea Krtského, Adama Michny z Otradovic, Felixe Kadlinského, Jana Glozia Pondělského a jiných.

Nejtěžší problémy očekávají však vydavatele anonymních zpěvníků, těch, které jsou vlastně kompilací a souborem skladeb rozličného původu časového a autorského. A mezi takové náleží téměř všechny rukopisné kancionály a většina tištěných, a to právě děl velkého dosahu osvětového a literárního. Hlavní problém, na který tu bude vydavatel neustále narážet a kterému se arci nelze vyhnout, je otázka, jak a kde otiskovat písně, které se v kancionálech častěji vyskytují a z nichž některé jsou téměř věčnou součástí jejich repertoáru. Jde tu vlastně o problém varianty, poněvadž úkolem Thesauru je, aby nám posky­toval pokud možno nejdokonalejší obraz o naší hymnografii. Budiž hned jasně řečeno, že varianty sice nesmějí býti opomíjeny jako nevýznamné, ale že ani tu nesmíme podlehnout fantómu úplnosti, nemá-li dílo utonout v nepřehledné směsici poznámek a v chaosu různočtení, která by leckde narůstala na úkor vlastního textu.

Co je hlavním účelem a úkolem těchto písňových edicí? Zjistit archetyp písně, její nejstarší známý stav, pokud možno tu podobu, jakou jí dal její tvůrce. Z pozdějších obměn pak hlavně ty, které podstatně mění píseň, nově ji upravují a přepracovávají. Ale takové úpravy, jestliže jsou tak odchylné od archetypu, že jsou vlastně již skladbami víceméně nového typu, tedy charakteristickým znakem pozdějšího upravovatele nebo období, je lépe otisknout celé v edici příslušného pozdějšího pramene a nezatěžovat vypočítáváním od­chylek původní text. Při variantách nebude ovšem možno přihlédnout ke všem dochovaným textům. U některých oblíbených písní vzrůstaly by tyto varianty do set. Je proto nutno vybírat, dbát na hlavní pra­meny a podružné neuvádět. Nelze ani zaznamenávat každou odchylku v interpunkci, každou záměnu spojky a za i, přidávání nebo odstra­ňování každého enklitického -ť (neboť, kdyžť, blížíť apod. ). Inteligence vydavatelova musí sama rozhodnout, co se má ve variantách uvádět.

Uzná-li vydavatel za vhodné citovat varianty z několikerých pra­menů, radím, aby pro přehlednost i pro snadnější studium textů upustil od dosavadního způsobu, jak se zpravidla různočtení uvádějí. Totiž aby nepřipomínal ke každému verši odchylky z rozličných pra­menů současně všecky najednou, nýbrž aby nejdřív otiskl všecky varianty k celé písni z jednoho pramene, pak zase z druhého, třetího atd. Tak např. bude-li vydávat bratrské kancionály a zvolí za základ text Rohova zpěvníku z r. 1541, aby nejprve pod čarou uvedl všecky odchylky z vydání Šamotulského 1561, pak z ivančického 1564 a postupně z ostatních dalších z let 1572, 1574 atd. až z r. 1618. Budou se možná při tomto systému některé údaje opakovat, ale čtenáři i badateli rázem bez obtížného hledání v labyrintu variant vynikne, v čem se od tištěného znění liší ostatní vydání. Tím se celý poznámkový a hlavně variantový aparát vyjasní a zprůhlední a usnadní další badatelskou práci.

Ale rovněž vydání anonymních kancionálů, totiž těch, které ne­otiskují skladby jediného autora, lze poněkud zjednodušit promyšle­nými edičními pravidly a takovým vydavatelským systémem, aby se texty zbytečně neopakovaly v několikerých edicích. Některé kancio­nály si zrovna takové ediční sjednocení a zjednodušení vymáhají, jsouce buď víceméně novými přetisky, někdy téměř bez oprav, jindy arci zase pronikavěji měněnými, anebo organickým pokračováním, odnoží a variantou původní formy. Tak např. bude nutno vydati pospolu bratrské kancionály z let 1541 až 1618, starší se totiž nezachovaly nebo nebyly dosud nalezeny. Piesničky z r. 1501, které mají nepochybný vztah k Jednotě, vědomě z tohoto souboru vylučuji a dopo­ručuji pro jejich osobitý význam tisknout samostatně.

Podobné ediční celky vytvoří kancionály V. Miřínského, a to jednak tisky z let 1522 a 1531, jednak z 1567 a 1577; utrakvistický Kancionál český z r. 1559 a 1596; kancionály Valentina Polona Pelčického z 1582 a 1584; zpěvníky Šteyerovy z let 1683, 1687, 1697, 1712, 1727, 1764; Cantus catholici z 1655 a 1700; rozličná vydání Třanovského Cithary Sanctorum; kancionály Komenského a Elsnerovy a jejich potoleranční vydání; kancionály Kleychovy z let 1717, 1722, 1727; zpěvníky Fryčajo­vy z let 1788-1839 atp. Ale i některé rukopisné kancionály se sdružuji v podobné skupiny, jakési “rodiny”, zejména ty, které pocházejí z týchž písařských a kancionálových dílen, např. Jana Táborského z Klokotské Hory.

Bude však možno ještě jinak tyto edice slučovat anebo zjednodušo­vat. Tak např. bude možno vydati pohromadě Božanova Slavíčka rájského (1719) a Koniášovy Citary, neboť Koniáš je vlastně jenom věrnou obměnou Božana, od něhož se liší nepatrně, hlavně zjednodu­šením jeho repertoáru a přibráním několika málo písní. Sám Božan je pak víceméně opakováním Šteyera; z něho zase hodně čerpá také Holan v Kapli královské (1694), ale kromě toho neméně často přejímá Michnu a Dlouhoveského. Doporučovalo by se tedy u Božana, Holana a Koniáše neotiskovat všecky jejich texty, nýbrž jenom ty, které nejsou v jejich pramenech (Šteyerovi, Michnovi a Dlouhoveském), a u přejatých textů vyznačit jenom varianty.

Naznačeným uspořádáním písní v organické celky a v jednotky, které se přirozeně řadí k sobě, získá se opět na přehlednosti a zamezí se nebo aspoň omezí otiskování týchž písní. Někdy se však takovému opakování nebude možno vyhnout. Jak se má v tom případě zachovat vydavatel? Poněvadž stále máme na mysli, že kompoziční a organic­kou jednotkou je kancionál a ne jednotlivá píseň z něho vytržená, doporučoval bych, aby se, pokud možno, otiskly raději znovu texty, zvláště mění-li podstatněji archetyp, a aby se co nejméně užívalo od­kazů na původní text, který byl již otištěn v některém jiném svazku edice, a spokojovalo se při tom jenom výčtem odchylek od něho. Při větším počtu takových odkazů na původní texty mohlo by se snadno stát, že by bylo nutno pro poučení o původních textech a jejich pro­měnách uchylovat se i do několika svazků edice. Texty, které byly již otištěny jinde, ale mají se znovu citovat, stačilo by otisknout drobnějšími typy, aby se i tím naznačilo, že nejde o hlavní citaci, a zároveň neplýtvalo místem.

Namítne se mi asi, že při takovém způsobu vydání utrpí leckde autoři písní, že se jejich dílo ztratí a zanikne v okolí. Tato námitka platí zejména o bratrských kancionálech, které jsou sice veskrze tištěny anonymně jako výtvor neznámého kolektiva, ale u nichž u značné části písní známe skladatele z Blahoslavova Rejstříku písní anebo z jiných pramenů a pomůcek. Bohužel nelze splnit všecky podmínky. Budeme-li se ohlížet po autorech a jejich nárocích, jak jsme si je my nyní vytvořili, totiž aby se dbalo jejich individuality a aby se jejich dílo vydávalo pohromadě jako projev jediné spisovatelské a tvůrčí osobnosti, porušíme tím zase kompoziční jednotu kancionálu a zcela rozbijeme jeho stavební systém, jeho architekturu, kterou lze v tomto případě právem pokládati za nadřaděnu nárokům a prá­vům autorským. Vždyť právě tuto architektonickou jednotu měli na mysli sami pořadatelé kancionálů, kteří se rádi a dobrovolně zřekli své autorské osobitosti i svého práva na zachování svého spisovatel­ského jména přijetím anonymity a včleněním svého výtvoru do ano­nymního celku. Ovšem ve vydání lze tento zdánlivý nedostatek snadno napravit. Edice nebudou totiž bez nutných vysvětlivek, poznámek a rejstříků, mezi nimiž nikdy nesmí chybět rejstřík strofických útvarů. Autora písně, známe-li jej, bude třeba uvést již v označení písně anebo v poznámkách k ní. Na jeho ostatní práce upozorní pak při­pojený autorský rejstřík, podle něhož nebude nesnadno vyhledat si příslušné výtvory.

Co mají obsahovat poznámky a vysvětlivky, nelze všeobecně na­před určit, neboť se vyskytnou individuální problémy, které bude třeba řešit rozličně podle povahy vydávaného textu. Poznámky o historii písně nebude nutno zevrubně uvádět, postačí odkazy na příslušné heslo textového rejstříku. Stručná budou také úvodní poučení, neboť hlavní bibliografická data rovněž již budou většinou shrnuta v samostatném svazku bibliografických popisů. Úkolem úvodu bude tedy hlavně výstižný literárněhistorický a hudební výklad o vydávané památce. Rozumí se arci samo sebou, že vlastní vydání textů budou transkribována do moderního pravopisného systému a upravena a vybavena očíslováním slok i veršů apod. podle zásad o vydávání starších textů pro vědecké potřeby a účely. Rovněž stará notace bude převedena do moderního notového systému.

Domnívám se, že po všech dosavadních výkladech o tom, jak by měl být uspořádán a vydán budoucí Thesaurus české duchovní písně, bude mně položena oprávněná námitka, zdali je vůbec možná realizace Thesauru v té podobě, jak jsem ji určil. Nerozpakuji se tuto námitku popřít, neboť mohu zároveň oznámit radostné sdělení, že základy k budoucímu Thesauru jsou již položeny. Budiž mi nyní dopřáno i trochu místa k osobní zpovědi, v níž ponechám stranou jenom čistě subjektivní záliby, vlivy a dispozice, které mne přiváděly a nakonec zcela přivábily k starším obdobím našeho písemnictví. Důležitost hym­nologického průzkumu, naléhavější nežli v ostatních literaturách, poznával jsem stále zřetelněji, jakmile jsem se začal seznamovat s naší starší českou literaturou a jakmile jsem se rozhodl, že ji soustavně probádám, především její básnické výtvory. Směr mého prvního studia

našeho staršího písemnictví vedl mne zpočátku hlavně ke zkoumání písně utrakvistické, bratrské a luterské, takže se mně konečně kolem r. 1930 dostalo od hlavního redaktora Veškerých spisů Jana Amose Komenského, Stanislava Součka († 30. prosince 1935), profesora Ma­sarykovy univerzity a mého univerzitního učitele, úkolu, abych vydal textovou část amsterdamského Kancionálu Komenského z r. 1659, kdežto starost o hudební část byla svěřena prof. dr. Vladimíru Hel­fertovi.

Zájem o tento literární druh, stále prohlubovaný podrobnějším poznáváním naší literární minulosti, přiváděl mne postupně k celé naší hymnografii od nejstarších dob až téměř do současnosti. V roce 1938 stala se otázka vydání Kancionálu Komenského zvlášť naléhavou, když nová redakce VSJAK, univ. prof. dr. B. Havránek a Josef Hendrich, stále žádala dodání jeho rukopisu pro Spisy. Ale to byl zároveň rok, kdy se nad naší vlastí ukázaly první mraky soumraku politického i kulturního. Přesto jsme se s prof. Helfertem rozhodli urychleně dílo dokončit a vydat. Jenže politický neklid a jiné úkoly i starosti oddálily naše plány o další rok. Teprve doby nucené vysoko­školské prázdně, ale též osobní nejistoty připoutaly opět trvaleji prof. Helferta ke Komenskému. Na podzim r. 1939 dokončuje ve dnech 11. října až 2. listopadu v třeboňském zátiší a závětří, kam se uchýlil před slídivými zraky, kolaci notového opisu Komenského Kancionálu a brzy po tom jsem se zase já ujímal kolace a úpravy textové. Vzájem­nou spolupráci a porady o problémech souvisících s touto edicí pře­rušilo bohužel zatčení prof. Helferta dne 14. listopadu 1939 a jeho další věznění v Brně na Špilberku a v Kounicových kolejích, ve Vra­tislavi, v Berlíně a ve Wohlau ve Slezsku. Už za těchto porad často jsme se vracívali k plánu budoucího Thesauru, na který jsme připadli již za svých dřívějších vědeckých schůzek a rozhovorů.

Ale ani ve své těžké samovazbě nepřestával se prof. Helfert obírat vědeckými problémy. V roce 1941 žádá prostřednictvím své choti, paní Blaženy Helfertové, vyšetřujícího soudce, aby směl ve vězení připravovat vydání Komenského Kancionálu, ale marně; zaslaný opis nebyl mu odevzdán. Dne 11. ledna 1942 zapisuje si ve veřejné nemocnici ve Wohlau, kam byl umírající dopraven dne 2. ledna, mezi poznámky “Moje literární plány” též tyto úkoly: “5. vydání Kancionálu Komenského. Na tom jsem začal pracovat před svým zatčením, a vězněním jsem byl v tom přerušen. To bude nyní první věc, do které se dám. Historické zpracování dá ještě mnoho práce a budu se muset za tím účelem propracovat celou kancionálovou tvorbou před Komenským. 6. Z toho pak mi roste od začátku myšlenka vydat velkou soubornou edici české duchovní písně až po Komenského. Takový ‘Thesaurus’. Bylo by to dílo, k němuž by se vracely příští generace. Byla by to splátka naší vědy naší hudbě a jejímu géniovi. Toto dílo by asi vyrostlo spoluprací s hudebně historickým ústavem. Propracování Komenského Kancionálu mi k tomu dá materiál a první cestu.”

Zevrubněji jsme začali některé problémy budoucího Thesauru promýšlet a prodebatovávat, když byl prof. Helfert převezen dne 23. února 1942 z německých žalářů na smrt nemocen do Prahy do vinohradské nemocnice a když se tam téměř zázrakem z vězeňských útrap tak rychle zotavil, že ji mohl dne 26. srpna opustit. Tehdy se s novou chutí a opravdu s tvůrčím nadšením tak zahloubal do této práce, že téměř všechen svůj čas a nejistý život politického štvance věnoval hymnologickým pracím a budoucímu Thesauru, a to přípra­vám jeho hudební stránky. Práci, které se mohl věnovat jenom v domácím ústraní, neboť nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat návště­vami veřejných knihoven, usnadňovala mu ochota jeho přátel, kteří mu opatřovali potřebné prameny nebo zprostředkovávali jejich vý­půjčky. Když se před vánocemi r. 1942 prof. Helfert obával nového zatčení, napsal dne 11. prosince větší stať o své dosavadní hymno­logické práci, především o práci věnované Kancionálu Komenského, jakýsi odkaz pro budoucí pracovníky a své nástupce, kdyby mu nebylo dopřáno dílo dokončit.

Když jsem dne 5. června 1940 skončil srovnání opisu Komenského Kancionálu s originálem a dokončil zhruba přípravy k jeho vydání, začal jsem na radu prof. dr. Miloslava Hýska, jehož povzbuzování i pomoci v těžkých dobách protektorátního temna a otroctví vděčně vzpomínám, a s podporou České akademie věd a umění soustavně připravovat vydání Thesauru, a to jeho textové části. A tak v letech, kdy mně mohla Česká akademie vyplácet podporu na tyto práce, nežli vyschly její fondy porevoluční měnovou reformou, dal jsem opsati tyto kancionály: Piesničky, 1501; Písně V. Miřínského, 1522 a 1531; Piesničky velmi pěkné a příkladné na nedělní čtení, 1529; Písničky křesťanské, 1530; Habrovanský kancionál; Kancionál český, 1559; Valen­tina Polona Pelčického Zpívání křesťanská, 1584; Písně nové, 1588; Jiříka Hlohovského Písně katholické, 1622; Adama Michny z Otradovic Českou mariánskou muziku, 1647, Loutnu českou, 1653, a Svatoroční muziku, 1661; Fr. Bridela Jesličky, 1658, a ostatní práce veršované; Felixe Kadlinského Zdoroslavíčka, 1665.

Své vědecké a především hymnologické práce musel jsem přerušit, když jsem byl počátkem září 1944 pracovním úřadem “totálně” nasazen a nesměl jsem se až do konce války vrátit k svému vlastnímu povolání na střední školu. Avšak mnohem více ohrozilo uskutečnění Thesauru opětovné zatčení a uvěznění prof. Helferta dne 23. června 1944. Jakoby v předtuše svého osudu vrací se prof. Helfert ještě 14. května ke svým hymnologickým plánům novými poznámkami o svých pracích. Jak mu tento hymnologický úkol přirostl k srdci, vyciťoval jsem též z jeho rozhovorů při našich společných schůzkách a poradách; při nich se opětovně vynořovala také myšlenka založit u nás po válce, o jejímž šťastném výsledku pro náš národ jsme nepo­chybovali, vědecký literární a hudební ústav. Jeho plán stačil ještě prof. Helfert nastínit ve spisku Státní hudebně historický ústav, který vyšel z jeho pozůstalosti r. 1945 (nákladem Hudební matice Umělecké besedy v Praze, péčí G. Černušáka). I v tomto spisku pamatoval Helfert na hymnologické úkoly (str. 26n.).

Ale ani ve vězeních neopouštěla Vl. Helferta životní víra, i v těchto hrozných mučírnách dovedl připravovat organizaci našeho příštího vědeckého života v osvobozené vlasti. Svědectví o tom vydal jeho spoluvězeň Vojta Válek ve fejetonu Klepátko Vladimíra Helferta, otištěném dne 15. dubna 1948 v pražském vydání Svobodných novin. (Ten profesor “Škurek” v tom fejetonu připomenutý, to je moje zkomolené jméno.) Také v svém jediném dopise, psaném z Pankráce dne 13. dubna 1945 při posledním výslechu, připomíná své choti: “Prosím Tě, abys mi dobře opatrovala mé rejstříky k velké hymnologii, na nichž jsem pracoval a v nichž mám mnoho práce.” A ještě cennější svědectví je moták na útržku obálky, který píše na Pankráci ve vězení gestapa v kobce č. 257 dne 22. dubna 1945, když už věděl, že bude odvezen do Terezína. Svěřil jej svému spoluvězni, Vojtěchu Válkovi, a ten pak odevzdal tuto památku choti umučeného, paní Blaženě Helfertové, které děkuji upřímně za mnohé cenné zprávy. V tomto motáku opětovně myslí na svou vědu, na svou milovanou hymnologii a na Thesaurus. Tento vzácný doklad Helfertova hrdinství, zpečetě­ného bohužel dne 18. května 1945 smrtí (následek terezínského týrání), zní ve věrném přepise (zkratky rukopisu úmyslně nerozvádím, aby nebyl z něho setřen tlak situace):

 

Česká hymnologie

I. Dějinný vývoj čes. duch. zpěvu. Základ liturg. zpěv. Pronikání lid. zpěvu. Zpěv v souvislosti s kult. a nábož. děj.

Roztřídění a znaky: husit., bratr., podobojí a luter., protireform., katol. 17.-18 stol., exulantský.

Morfologie }   čes. duch. písně literárně (forma, metrika apod.),

Struktura    }                              hudebně (melodika, forma apod.).

Prameny: rukop. a tištěné. Roztřídění a hl. redakce (do doby 1750) a jich poměr.

   Notace.

II. Krit. souborná edice. Hl. zásady i otisk znění prvního zápisu, v pozn. další varianty, takže v pozn. zachycena historie jednotlivé písně. Je-li variant z pozdější doby podstatně odchylný, otiskne se až v oddíle z oné doby s revokací. V pozn. ovšem liter. o jednotlivé písni a kde píseň otisknuta.

   Oddíly: 1. Píseň do konce 16. stol., 2. bratrská, 3. podobojí, luterská, habrovanská, 4. protireformační, 5. katolická 17.-18. stol., 6. exu­lantská.

III. Bibliografie pramenů – vyčerpávající bibliogr. popis pramene. Rozvržení pramene. Otisk předmluv. Bibliograf. poznámky, kde je pramen, v jakém stavu, přípisky apod. Fotoreprodukce titul. listů apod.

IV. Rejstřík textů. U každé písně, kde všude otisknuta, revokace na edici, forma písně apod. Tento svazek bude moderní vydání a dopl­nění Jirečka. Revokace na rejstřík nápěvů.

V. Rejstřík nápěvů podle vlastního systému. Zde opět revokace na rejstřík textů a na edici.

Nejprve vydat II. oddíl; 1.-2. by mohly vyjít do roka. Rejstříkový materiál mám pro celou píseň bratrskou, husitskou a podobojí. Je to rejstřík podle nápěvů a textů, který je základem práce. Ať se toho ujme dobrý a poctivý pracovník. Opisy mám rovněž pro píseň bratr­skou a podobojí. Můj literární spolupracovník nechť dostane tento můj rozvrh a podle něho nechť připravuje tento podnik, který by mohl být pýchou naší vědy a naší kultury.

 

I kdybych nebyl býval slíbil prof. Helfertovi, svému nezapomenutel­nému spolupracovníku, že dokončím Komenského Kancionál a budu připravovat Thesaurus, byl bych se sám k tomuto významnému pod­niku vrátil a dále v něm pokračoval. Má totiž hymnologie také tak trochu uhrančivé oči!

Prof. Helfertovi i mně bylo arci hned od samého počátku jasné, že dílo tak obrovské nemůže vytvořit jednotlivec, že je při něm třeba spolupráce, pomocníků. Ty jsme doufali, že nalezneme jednak v plá­novaném hudebním a literárním ústavě, jednak mezi svými vysoko­školskými posluchači. První plán, hudební a literární vědecký ústav, se dosud neuskutečnil, aspoň ne v té podobě, jak jsme si jej optimisticky kreslívali ve chvílích snění a plánování. Druhý mohl jsem po smrti Helfertově bohužel zatím splnit jenom já sám, když jsem byl počátkem roku 1947 pověřen, abych suploval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor staršího českého písemnictví místo zesnulého prof. Jana Vilikovského. Vyloživ členům svého staročeského semináře nutnost přesně promyšlené a organizované vědecké práce i nutnost řešit soustavně velké vědecké úkoly a zdolávati je a úspěšně také dokončovati kolektivní prací a nabídnuv jim jeden z těchto předních úkolů české literární vědy k splnění, našel jsem v nich mnoho hymno­logických spolupracovníků o budoucím Thesauru.

Promýšleje znovu podrobně jeho plán a směrnice podle vlastních zkušeností, úspěchů i omylů, dospěl jsem někde k jiným závěrům nežli prof. Helfert, ale jsem přesvědčen, že ani jeho náčrt České hymnologie nebyl definitivní, že by byl na něm ještě leccos změnil, kdyby o něm mohl znovu přemýšlet v klidu vědecké pracovny a ne v hrůzách ně­meckých žalářů. Lituji, že mně prof. Helfert při těchto pracích chybí a že vzájemnými debatami s ním nemohu ani já zlepšit svůj návrh. Proti jinému návrhu a mínění Helfertovu jsem přesvědčen, že nejdřív je třeba zpracovat a vydat hymnologický slovník a teprve po něm texty a nápěvy. Edice textů a nápěvů bude totiž velmi zdlouhavá, na léta, a déle nepřipravena a nehotova nežli průzkum pramenný. A teprv spolehlivé zjištění co největšího počtu pramenů umožní nám co nejdokonaleji poznat historii textů, co nejpravděpodobněji zjistit jejich archetypy a co nejpřesněji sledovat jejich další život. Že snad nebude možno při těchto slovnících odkazovat na otisky písní v ediční řadě, není vlastně nedostatek. Tato “vada” bude odčiněna větším užitkem, že se při otiscích textů bude už moci odkazovat na slovník a na jeho zevrubná data. Ostatně stejně jednou po ukončení celého Thesauru, totiž hlavně jeho ediční části, musí se nějaký rejstřík stát informativním průvodcem po celém bohatství Thesauru.

Proto zatím první pozornost soustřeďuji na excerpci pramenů. Pro tento úkol jsem dal pořídit kartotékové lístky (normalizovaných rozměrů 15 × 21 cm) s těmito údaji, které mají být součástí slovníko­vých hesel textového rejstříku: 1. Incipit. 2. Pramen. 3. Nadpis, ozna­čení. 4. Nápěv. 5. Téma (oddíl v kancionálech). 6. Počet slok. 7. Stro­fické schéma. 8. Akrostich. 9. Původní, překlad, úprava. 10. Autor, překladatel, upravovatel. Každý údaj má rozličný počet řádek, sta­novený propočtem podle zkušeností, aby se zhruba vystačilo se všemi písněmi, jak se obvykle vyskytují v našich kancionálech. Praktické zřetele při těchto excerptech rozhodly také, že bylo zvoleno jiné pořadí lístkových údajů, nežli jaké bude v konečném zpracování hesel, kde např. prameny budou uváděny až na konci. Vzor lístku vyplněného ve všech rubrikách vypadá např. takto:

 

1. Incipit | Patř každý, jak na světě příčin mnoho k zlému, v nichž ďábel číhá na tě

2. Pramen | Komenský 1669 (649; U X.)

3. Nadpis, označení | U X. K témuž. [tj. jako předchozí píseň “Kdož chce žalosti ujíti”, označená jako “Týmž mladým výstraha”] (Notou Příd. žal. XVII.)

4. Nápěv | Bez notace. Podle odkazu v nadpise má se zpívat jako “Zaspívám Pánu svému jeho vinnici”.

5. Téma (odddíl v kancionále) | Písně k užívání jistým osobám podle stavu, věku a povolání

6. Počet slok | 14

7. Strofické schéma | 7a 8b 7a 6b R° 8c 6c 7d 6d

8. Akrostich | PŘEROW FELJNOWJ

9. Původní; překlad; úprava | Původní

10. Autor; překladatel; upravovatel | Jan Blahoslav

 

Tímto způsobem jsem dal zatím vyexcerpovat tyto zpěvníky: Piesničky, 1501; V. Miřínského Písně, 1522 a 1531, Písně staré gruntovní, 1567, Písně Starého zákona, 1577, a Kancionál, 1590; Piesničky na nedělní čtení, 1529; kancionálek podobojí z první poloviny 16. sto­letí, rukopis Moravského zemského archívu v Brně č. 557; Písničky křesťanské, 1530; Habrovanský kancionál; Kancionál český, 1559 a 1596; Jan Sylvánus: Písně nové na sedm žalmů kajících, 1571; Jan Vorličný: Žaltář, 1572; Valentin Polonus Pelčický: Zpívání křesťanská, 1584; Jan Musophilus Soběslavský: Kancionál, 1585; Valentin Šubar Land­škrounský: Písně na evangelia a epištoly, 1578 (rkp. Národního muzea v Fraze V B 7) a 1612; rukopisný graduál Dačický z r. 1587; Písně nové, 1588; Pavel Paminondas Horský: Písničky křesťanské, 1596; Jakub Melissaeus Krtský: Žalmové, 1596; utrakvistické kancionály podobojí, většinou bez titulních listů, ale podle kolofonů z let 1585 a 1593 (u J. Nigrina); Písničky duchovní, 1574 (u Jiříka Černého); Kancionál, vyt. 1609 u J. Dačického; Kancionál český, vyt. 1609 u dědice M. Daniela Adama z Veleslavína; Písně o vzkříšení P. Ježíše Krista, 1607; Písničky o narození syna božího, 1607; Tomáš Řešátko Soběslavský: Kancionál, 1610; Jakub Kunvaldský: Písně chval božských, 1572, a Kancionál český, 1576; Tobiáš Závorka Lipenský: Zpívání pohřební, 1592, a Písně chval božských, 1606; Kancionál, vyt. u Daniele Karla Karlšperka 1620; Daniel Karel z Karlšperka: Žal­mové, 1618; Jiřík Strejc: Žalmové, 1587, 1590, 1596, 1598 ad.; bratrské kancionály: Písně duchovní, 1541, 1561, 1598, 1615 a 1618; Písně pohřební, 1615; Šimon Lomnický: Písně nové na evangelia, 1580, Kancionál, 1595; Jan Rozenplut: Kancionál, 1601; Jiřík Hlohovský: Písně katholické, 1622; Kancionál, vyt. u Pavla Sessia 1631; Kancio­nálník, 1639, Český dekakord, 1642; Adam Michna z Otradovic: Česká mariánská muzika, 1647, Loutna česká, 1653, Svatoroční muzika, 1661; Fr. Bridel: Jesličky, 1658; Felix Kadlinský: Zdoroslavíček, 1665; Jan Ignác Dlouhoveský: Ager benedictionis, 1670, Zdoroslavíček, 1670, Hrdlička, 1673, Outočiště, 1674, Koruna, 1673; M. V. Šteyer: Kancionál český, 1683, 1687, 1697, 1712, 1727, 1764; V. K. Holan: Capella regia musicalis, 1694; Josef Božan: Slaviček rájský, 1719; A. Koniáš: Citara Nového zákona, 1727, 1738, 1746, 1750 ad.; Kancionálek historický, 1712; Kancionálek, vytištěný v Praze u K. Fr. Rosenmüllera; Kancio­nálek, vytištěný u Fických a Hladkovských dědičů roku 1767; J. V. Pa­roubek: Žalmy, 1736; Tomáš Fryčaj, kancionály z let 1788-1839; Jiří Třanovský: Cithara Sanctorum, 1659; J. A. Komenský: Kancionál, 1659; Jan Th. Elsner: Kancionál, 1753 a 1783; Kancionál, vyt. u M. Hartmana v Žitavě 1685; J. Myller: Poklad zpěvů duchovních, 1710; V. Kleych: Evanjelický kancionál, 1717, 1722, 1727; G. Petermann ml.: Hospodina srdcem i rty chválení, 1748; Jan Blazius st.: Jadro, 1720, Apatečka, 1739, Rozkoše nové, 1743 a 1779, Písně labutní; Eliáš Mlynárových: Duchovní života studnice, 1731, Písniční knížečka, 1702 a 1731; Matláš Markovic: Jelen dychtící, 1746, Řvání jelenovo, 1747; Matěj Bodo: Zvuk evanjelium, 1743; Kancionálík, 1757; Ruční kancionálik, v Laubně 1749, v Prešpurku u S. P. Webera 1790, v Prešpurku u F. J. Patzko 1790, v Prešpurku u K. G. Lipperta 1800.

Bibliografický popis kancionálů a hymnologických pramenů bude svěřen knihopisným odborníkům, především dr. Fr. Horákovi, který se osvědčil při zpracovávání Tobolkova Knihopisu, a Mirjam Daňkové, úřednici Národního muzea v Praze, která již vypracovala zevrubnou monografii o bratrských tiskárnách a jejich činnosti.

A konečně ještě jeden problém, sice poslední, ale nutno jej už nyní rozřešit, nechceme-li se spokojit jen tím, aby celý Thesaurus zůstal jenom v rukopise: kdo se ujme nakladatelské stránky celého podniku a zajistí, že Thesaurus bude moci vyjít tiskem? Slovníková část mohla by být za příznivých pracovních podmínek a kulturních okolností připravena pro tisk aspoň do pěti let. S některými edicemi, zejména kde je problém potud zjednodušen, že se vydává dílo jediného autora a ne anonymní kompilace, mohlo by se začít ihned, např. s Piesnič­kami, 1501, Strejcovými Žalmy, Michnovými a Bridelovými skladbami, popřípadě s Komenského Kancionálem, 1659, který je sice určen pro Veškeré spisy J. A. Komenského, ale mohl by vyjít společně v nich i v rámci Thesauru.

Bohužel dosavadní moje zkušenosti nekreslí zatím optimistické závěry. Brzy po květnové revoluci jsem dokončil a pro tisk připravil vydání všeho, co vytvořil Komenský v hymnografii, jeho děl původ­ních i překladů (jenom úpravy cizích starších skladeb byly záměrně vypuštěny a zůstaveny pro edici Kancionálu 1659 ve VSJAK), a to nejen skladeb zcela nepochybných jako práce Komenského, nýbrž i takových, u nichž je autorství pravděpodobné anebo zatím pochybné a sporné. Toto vydání jsem opatřil úvodní studií Komenský jako hymnograf a jeho místo v dějinách české duchovní písně, první studií, která byla u nás o tomto tématu napsána. Vydání textů je pak doprovo­zeno poznámkami namnoze objevnými, neboť jsou v nich zjištěny předlohy, jichž Komenský při své hymnografické práci, zejména v překladech, použil, rozebrány písně metricky a zjištěny jejich stro­fické formy a sledován osud Komenského duchovní poezie (ovšem zkratkovitě) v dalších kancionálech až po dobu současnou. Chtěl jsem touto knihou, kterou jsem věnoval památce svého hymnologického spolupracovníka prof. dr. Vladimíra Helferta, jehož ztráta dosud není oželena a nahrazena, dáti vzor, jak by se měly památky tohoto druhu vydávat. Její vědeckou hodnotu uznala též Národní rada badatelská a poskytla mně na její vydání značnou peněžitou podporu z Masary­kova fondu pro podporu vědeckého bádání. A přece marně hledá tato kniha nakladatele. Totiž hledala, ale když jej našla, nelze uvolnit papír pro její tisk.

Ale i kdyby snad byla tato zkušenost předzvěstí, s jakým “zájmem” se v budoucnu setká náš Thesaurus, přece jsem se rozhodl, že jej do­končím. Už pro samu radost z té práce, z toho postupného zdolávání překážek, jaké literárnímu historikovi poskytuje sotva jiné bádání nežli hymnologické. A věřím, že i sám sebraný materiál a jeho ruko­pisné zpracování, dokonce i pouhý soupis písní, bude výmluvně doka­zovat, že jsme měli velkou a slavnou literární i hudební minulost, a zároveň snad i to, že také přítomná česká věda zná své povinnosti k tomuto odkazu a že má odvahu k monumentálním podnikům, k ta­kovým dokonce, jaké dosud nemá žádný jiný národ na světě.