Zeman - Na okraj historiografie dějin první republiky...

Pavel ZEMAN
(Ústav pro soudobé dějiny AV ČR)

Na okraj historiografie dějin první republiky v období tzv. normalizace[1]

Problém, jak politické režimy, strany a hnutí využívají historické argumenty ke svému sebepotvrzení a jak se současně odborná historiografie sama snaží tyto služby poskytovat, je pouze jednou, byť důležitou, stránkou procesu označovaného jako legitimizace historie.[2] Historické poznání totiž může stejně dobře sloužit jak k legitimizaci jednání jednotlivců či společenských skupin, které je motivováno etnicky, nábožensky nebo sexuálně, tak i společenských jevů a procesů spojených například s různými projevy a formami kultury a umění, trhu nebo reklamy. V případě analýzy fungování historiografie v totalitních režimech, které programově integrovaly instrumentalizované historické výklady do svých politických doktrín, ovšem zaujímá politická funkce legitimizačního procesu historie centrální postavení. A toto platí i pro historiografii dějin první Československé republiky (dále jen první republiky), jež se až na výjimky nacházela po řadu desetiletí v postavení politicky reglementované vědy a skutečně svobodného rozvoje se dočkala až po listopadu 1989.

S přihlédnutím k politickému vývoji, jímž prošla česká a slovenská společnost od osudného 30. září 1938 do pádu komunismu v listopadu 1989, je zřejmé, že nepředpojatý přístup k historii první republiky byl obtížný a v některých obdobích, jako například v letech 1938-1945 a 1948-1963, téměř nemožný. Nacistický a komunistický režim odvozovaly svoji legitimitu od programového popření systému parlamentní demokracie a tomu také odpovídal i obraz demokratického režimu první republiky v jejich publicistické a historické produkci.[3] Na rozdíl od protektorátního období ovšem nebyla v poválečných desetiletích podoba tohoto obrazu statická a proměňovala se s měnící se politickou situací. Tak vedlo postupné vyrovnávání se se stalinským obdobím první poloviny padesátých let a režimní uvolnění v letech šedesátých k rozvolnění vazby mezi politikou a historiografií a k rehabilitaci vědecké historiografie, byť stále v rámci určujícího marxisticko-leninského diskurzu. Výsledkem tohoto procesu byl pak znatelný posun i v hodnocení první republiky, jejíž historiografie přestávala být pouhým nástrojem ideologické a politické indoktrinace společnosti. Ve zkratce je možné dokumentovat naznačené změny na dvou přehledových pracích o československém vývoji v letech 1918-1945, které představují jisté milníky výše naznačeného vývoje. Pro maketu přehledu československých dějin publikovanou v roce 1960[4] bylo ještě typické, že v duchu dogmatického marxistického výkladu šablonovitě podřizovala politický vývoj vývoji ekonomickému a teze o nesmiřitelném třídním boji představovala výchozí interpretační rámec pro analýzu fungování společensko-politické struktury první republiky. V duchu tohoto pojetí byla za pád první republiky odpovědná československá buržoazie sledující své třídně omezené zájmy. Maketa tak opakovala v padesátých letech tolik oblíbenou tezi o mnichovské zradě domácí buržoazie.[5] Naproti tomu dějiny Československa Věry Olivové z roku 1967[6] tím, že spojovaly konec první republiky s hranicemi a možnostmi tehdejšího středoevropského uspořádání a s působením řady nepříznivých zahraničně-politických faktorů, tedy faktorů objektivní povahy, zřetelně dokládají posun historiografie první republiky v průběhu šedesátých let.[7] Ta sice zůstala i nadále částečně poplatná třídnímu pojetí při interpretaci politického a sociálně-ekonomického vývoje české a slovenské meziválečné společnosti,[8] ale posun v hodnocení první republiky, jíž byla přiznána i řada pozitivních prvků, byl znatelný, což dokládá i nárůst badatelských témat v této době.[9] Vedle poznání, že osud první republiky byl od dvacátých let úzce spojen se zahraničně-politickou situací v Evropě,[10] která se nakonec stala ve třicátých letech společně s expanzivní politikou nacistického Německa alfou a omegou její další existence, byl významným shledáván také fakt, že si předmnichovské Československo v zápase s nacistickou třetí říší ”...uchovalo čistý svůj štít. Nikdy se nezkompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským Německem a jeho nacistickým režimem.”[11]

Nadějný proces vědecké rehabilitace domácí historiografie,[12] jenž dosáhl v šedesátých letech na poli dějin první republiky svého vrcholu v pracích věnovaných jak vzniku Československa, tak zahraničně-politickým aspektům jeho existence,[13] byl bohužel zastaven na začátku sedmdesátých let nastupující normalizací. Existenčním postihem celé řady historiků moderních dějin, kteří se zasloužili o vzestup oboru v letech šedesátých a aktivně se zapojili do reformního procesu na jejich konci, bylo decimováno personální zázemí historiografie dějin první republiky[14] a tím samozřejmě silně utrpěla i její samotná úroveň. Na dalším vývoji se pak negativně podepsala také snaha normalizačního režimu a jeho pomocníků z řad historické obce učinit z historie opětovně nástroj politické a ideologické indoktrinace společnosti. Výstižně tento fakt dokládají slova hlavního normalizátora československé historiografie Václava Krále: ”Vědecký obraz minulosti je předpokladem pro stanovení strategie a taktiky komunistické strany, pro určení sociální prognózy. Politika strany jako vedoucí síly společnosti spočívá mimo jiné i na zobecněných zkušenostech minulosti. Aby ji masy mohly správně pochopit, musí mít možnost osvojit si vědecky správný a přesný obraz minulosti. Teprve potom se vědění stává materiální silou. V tom spočívá mimo jiné dialektická jednota mezi historií a politikou.”[15]

Instrumentální výklad historie představoval pro normalizační režim založený na monopolu komunistické strany jeden ze základů legitimity jeho politické moci[16] a jeho jádrem se stalo ”závazné schéma výkladu celého vývojového procesu lidské společnosti”, určující i pro výklad národních a státních dějin.[17] V případě první republiky pak získal tento výklad, v souladu s učením o stupňovitém vývoji společnosti směřujícím k socialismu, podobu výkladu o přechodném charakteru jejího buržoazně demokratického režimu.[18] Podle tohoto pojetí, které je vlastní nedokončené syntéze dějin první republiky z počátku osmdesátých let,[19] probíhal v meziválečném Československu intenzívní třídní boj vedený na straně dělnictva pokrokovou KSČ, opatření československého státu v sociální oblasti měla charakter kompromisních řešení neschopných odstranit sociální rozdíly ve společnosti a východisko z krize třicátých let spatřovaly politické elity první republiky (hlavně představitelé agrární strany) v nastolení vlády pevné ruky a uplatňování totalitárních tendencí. Tím byla usnadněna cesta ke katastrofě československého buržoazně demokratického státu na konci třicátých let. V případě interpretace dějin první republiky ale normalizační historiografie neváhala sáhnout ani k dobře známým argumentům padesátých let, jak dokládá například práce Václava Krále Vznik ČSR (Praha 1985), v níž se její autor vrátil k tezi o tom, že Československo vděčí za svůj vznik výhradně bolševické revoluci.

Při čtení a studiu textů ze sedmdesátých a osmdesátých let se ovšem nesmíme nechat odradit jejich tendenčností a používanou terminologií. I normalizační historiografie a její výklad dějin první republiky, byť byl programově používán k legitimizaci československého komunistického režimu, totiž procházely určitým vývojem. Jiná situace panovala v oficiální historiografii na počátku sedmdesátých let, jiná na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých a jiná opět o řadu let později.[20] Podíváme-li se například na produkci Československého časopisu historického z let 1970-1989, zjistíme, že na počátku sedmdesátých let v něm byly ještě otištěny studie z dějin politických stran a zahraniční politiky první republiky, jež si podržely odborný standard konce šedesátých let.[21] Na další obdobné příspěvky si ovšem museli čtenáři až na výjimky[22] počkat do poloviny osmdesátých let.[23] Po éře padesátých let se ČSČH opětovně přisouzená role vědecké (rozumí se ideologické) legitimizace normalizačního režimu projevila nejmarkantněji v tom, že časopis otiskoval kromě programových textů o úloze znormalizované historiografie[24] ideologické příspěvky o VŘSR, pokrokové úloze KSČ, politice apartheidu či mírové roli socialistického společenství.[25] V případě dějin první republiky se pak devalvace její historiografie projevila, kromě tendenčnosti jednotlivých příspěvků,[26] otiskováním ideologizujících prací historiků ze zemí východního bloku[27] a redukcí počtu zpracovávaných témat (například během celého dvacetiletí byly publikovány pouze dva texty věnované kultuře).[28] Mezi nimi hrály prim dějiny KSČ připomínající až na výjimky[29] často díla vzešlá z pera stranického propagátora, a ne historika.[30] Z celkového počtu 552 textů otištěných v ČSČH v letech 1970-1989 v rubrikách Články, Diskuse a Materiály bylo období let 1918-1938 věnováno 81 příspěvků (tj. asi 13%) a největší zastoupení měly hospodářské a sociální dějiny (17), následované dějinami KSČ (17), příspěvky zaměřenými na diplomacii a zahraniční politiku (9), ostatní politické strany (8), na osobnosti (6), historiografii (5), rolnické a dělnické hnutí (3), Čechy a Slováky v zahraničí (3) a kulturu (2). Pouze jednou byla zastoupena témata jako armáda, vznik ČSR, Mnichov, antifašismus, státní správa, Sokol, Těšínsko, Zakarpatská Ukrajina, Volná myšlenka a ohlas Hitlerova puče z roku 1923.[31]

Z celkového charakteru historiografické produkce k dějinám první republiky, publikované na stránkách normalizačního ČSČH, jejího tematického zaměření a obsahové skladby je zřejmé, že s výjimkou hospodářských a sociálních dějin v něm nebyly publikovány studie, které by měly profilující charakter a které by směřovaly k ucelenějšímu historiografickému zpracování tohoto období. Toto zjištění jen potvrzuje tezi, že přinejmenším na poli moderních dějin bylo hlavním úkolem normalizačního ČSČH rituálně udržovat příslušný instrumentalizovaný výklad státních a národních dějin.[32] Výjimku potvrzující pravidlo představovaly, i přes poznamenání dobovými schématy, pouze příspěvky z hospodářských a sociálních dějin, [33] kterým je vlastní snaha o soustředěnější zpracování vývoje československé meziválečné ekonomiky, což se nejvýrazněji projevuje v případě studií Vlastislava Laciny.[34] Výrazné zastoupení hospodářských a sociálních dějin v porovnání s příspěvky k jiným tématům dějin první republiky na stránkách normalizačního ČSČH dokládá, že tato badatelská specializace hrála důležitou roli nejen v domácí marxistické historiografii let šedesátých, k nimž ostatně tyto studie odkazují, ale i let sedmdesátých a osmdesátých.[35] K vystižení skutečných příčin tohoto faktu stejně jako dalších otázek, problém instrumentalizace dějin první republiky a podíl jednotlivých historiků na tomto procesu nevyjímaje, nám ovšem schází detailnější analýzy jak samotného ČSČH,[36] a to z hlediska jeho vnitřního fungování i samotných badatelských výstupů, tak i normalizační historiografie jako takové.[37] Doposud se totiž tématu historiografie za normalizace věnovaly pouze starší studie Viléma Prečana,[38] konkrétně její perzekuci a jejímu postavení v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, a v roce 1999 kniha Josefa Hanzala o poválečném vývoji české historiografie s příslušnou pasáží věnovanou normalizačnímu období.[39] V případě Hanzalovy práce recenzenti jasně pojmenovali její limity a nedostatky,[40] přesto se domnívám, že byl poněkud nespravedlivě přehlédnut fakt, že se Josef Hanzal pokusil otevřeně vyslovit k otázce fungování domácí historiografie za normalizace, kterou si jinak současná česká historická obec příliš neklade.

Potvrzují to alespoň některé hlasy, jež zazněly v průběhu prvního diskusního fóra v listopadu 1999, jako například ironická poznámka Martina France o tom, zda společnost opravdu zajímá pouze jeho funkce v pionýru,[41] a v mnoha směrech výmluvná poznámka Jindřicha Dejmka o tom, že mu jako předlistopadovému nestraníkovi nepřísluší reagovat na poznámku J. Dobeše o bývalých komunistech zaštiťujících se demokracií, a že nechápe, čím takové odborné invektivy přispějí k meritu problému.[42] K poznámce Jindřicha Dejmka je možné dodat, že ”tyto invektivy”, pokud jimi budeme chápat analýzu předlistopadové marxistické produkce k dějinám první republiky, mohou napomoci například při hledání odpovědi na otázku, proč vplula část domácí produkce k dějinám první republiky po listopadu 1989 do apologetického proudu. Jistě byla na počátku devadesátých let oprávněná snaha napravit desetiletími komunismu deformovaný obraz meziválečného demokratického Československa, jehož dějinně legitimizační odkaz byl následně využit ke zdůvodnění vzniku České republiky. Současně se tím ale položila do cesty kritickému historiografickému zkoumání první republiky nemalá překážka.[43] U autorů, kteří v padesátých a šedesátých letech prodělali vývoj od dogmatismu ke zvědečtění své historiografické práce, a v oboru mohli opět řádné pracovat po dvacetileté vynucené přestávce až po roce 1989, chápu toto směřování v devadesátých letech jako přirozené završení jejich úsilí o překonání deformací dějin první republiky.[44] Nebylo ovšem pro některé autory činné v sedmdesátých a osmdesátých letech snazší vyřešit problém metodických východisek své další práce po listopadu 1989 tím, že opuštěné marxistické pozice kritiky první republiky[45] nahradili přihlášením se k jejímu demokratickému dědictví, po listopadu 1989 v české společnosti aktuálnímu, čímž se současně vyhnuli nepříjemným otázkám spojeným s vývojem jejich vlastní tvorby a s tím, do jaké míry přispívali k udržení oficiálního historiografického diskurzu v české a slovenské historiografii sedmdesátých a osmdesátých let?[46] A do jaké míry se pak tento fakt odrazil po listopadu 1989 ve více faktograficky a událostně pojatých dějinách meziválečného období na úkor strukturálně (s jistou výjimkou hospodářských a sociálních dějin) a jinak orientovaného bádání, u něhož hrozí, že může svými výsledky dosavadní stav poznání problematizovat? Současný, ne zcela uspokojivý stav metodologického zázemí domácích soudobých dějin[47] má samozřejmě hlubší příčiny. Přesto se domnívám, že i takto položené otázky jsou pro pochopení proměn a vývoje oboru důležité. Když pro nic jiného, tak alespoň v rovině etiky oboru. Bohužel si tyto otázky zatím nikdo neklade, neboť se nesluší připomínáním problematických stránek minulosti a současnosti oboru rušit stávající ”hradní mír”.[48]

S uvedenými problémy souvisí i to, že přinejmenším na poli moderních dějin zůstala v případě reflexe historiografie normalizačního období stranou zájmu kromě jiných témat i otázka jejích metodických a metodologických východisek[49] a tento nedostatek, na který ostatně upozorňoval Peter Heumos již v roce 1993,[50] přetrvává nadále. Potvrzuje to i sborník Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii z roku 1998,[51] který je zatím posledním nejvážnějším domácím pokusem o reflexi dosavadní historiografie dějin první republiky. Jeho úskalí spočívá v tom, že sice přináší cenný přehled prací doposud publikovaných k dějinám meziválečného Československa, ale jejich metodická a metodologická východiska zůstávají vesměs nezhodnocena. Dalším zřetelným nedostatkem je pak fakt, že až na výjimky[52] se nejméně věnuje právě období sedmdesátých a osmdesátých let. Například hned vstupní text Josefa Harny přehlížející základní vývojové mezníky historiografie dějin první republiky věnuje období normalizace na osmi tiskových stranách pouze tři odstavce.[53] Příznačné pro tento text je také to, jakým způsobem reinterpretuje její autor nedokončenou syntézu dějin první republiky z počátku osmdesátých let, na níž se sám autorsky podílel.[54] Má sice pravdu v tom, že jejím základním nedostatkem byla koncepce výkladu založená na účelové tezi o směřování vývoje k socialismu. Současně ale není možné souhlasit s jeho tvrzením, že ”...V torzu, které se z tohoto projektu dochovalo, je patrná snaha zaujmout objektivistický (nezaujatý, verbálně neutrální) tón k problémům a jevům, které byly obvykle předmětem vášnivého odsuzování ze strany marxistické historiografie (hodnocení T. G. Masaryka a dalších osobností české, respektive československé politiky)...”[55] Například v prvním díle této syntézy se dočteme o Masarykovi, že ”...Souhrn jeho filozofických, etických a politických názorů tvořil myšlenkový systém, který se stal oficiální ideologií československého státu v této době. Šlo o výrazně eklektickou teoretickou konstrukci tzv. humanitní demokracie, která se s ohledem na svou všeobsažnost, vnější působivost a pružnost stala vhodným ideologickým nástrojem, s jehož pomocí se buržoazii dařilo obraně zastírat třídní podstatu československého státu...”[56] Jako nezaujatou pak jistě není možné hodnotit ani charakteristiku Hradu: ” ...V tomto smyslu šlo tedy o politiku hluboce konzervativní, která byla jednoznačně z třídních pozic nepřátelsky zaměřena proti dělnickému hnutí, které principiálně existující společensko politický systém ohrožovalo ...”[57] Vedle těchto charakteristik ale v práci najdeme i další, například charakteristiku agrární strany jako jediné reálné síly pro prosazování totalitních snah ve 30. letech,[58] nebo návrhu zákona na obranu republiky z dubna 1936 jako opatření napomáhajícího k upevnění třídního panství buržoazie a namířeného proti demokracii.[59] Opravdu zvláštního ocenění se pak dočkala mobilizace v září 1938: ”...Je nesporné, že mobilizace armády posílila momentálně postavení československého státu v mezinárodním měřítku. Je však třeba konstatovat, že ani ona neznamenala obrat v politice československé vlády. V představách buržoazních politiků byla mobilizace chápána jako prostředek, který měl zlepšit jejich postavení při jednáních s Hitlerem o postupu při plnění jeho požadavků. Negativní dopad mobilizace se projevil v tom, že byla masa politicky aktivních, protinacisticky a protikapitalisticky orientovaných lidí povolána do armády. Tito potencionální odpůrci kapitulantské politiky vlády byli tak izolováni od politického dění a vláda mohla bez velkých ohledů na veřejnost dokončit svou zradu. ...”[60] Cílem uvedených řádků není vytahovat zasutého kostlivce ze skříně, ale pouze upozornit na fakt, že jen díky seriózní a obsáhlé reflexi historické produkce minulých desetiletí je možné se vyhnout jejím zavádějícím interpretacím a reinterpretacím.

Tato reflexe, a to nejen v případě historiografie dějin první republiky, je nutná k tomu, aby mohl být překonán stávající provizorní a pouze podmíněný obraz normalizačních let a jejích historiografických výstupů. Vedle rozboru časopisecké a knižní tvorby je ovšem důležitá i analýza fungování oboru jako celku, zachycení podílu obou národních historiografií (české a slovenské) na jeho provozu, analýza jeho institucionálního zázemí, role jednotlivých osobností v oboru, publikačního zázemí apod.[61] Současně se také nesmí zapomínat na to, že oficiální historiografie byla sice nejsilnějším, ale společně s nezávislým a exilovým dějepisectvím pouze jedním z proudů české a slovenské historiografie sedmdesátých a osmdesátých let. Dokud nebudeme mít k dispozici více analytických studií, bude obtížné zaujímat konkrétní stanoviska nejen v případě problému instrumentalizace dějin první republiky a podílu jednotlivých historiků na tomto procesu, ale i dalších otázek, a pokud se tak děje, tak jde o soudy, jejichž platnost je nutně omezená.[62]

[1] Příspěvek vychází částečně z textu předneseného 18. 4. 2000 pod názvem Dějiny první republiky - instrumentalizovaná historiografie nebo odborný diskurz? na druhém historickém diskusním fóru. Ponechal si z něj ovšem pouze některé formulace, jinak se jedná o zcela nový text, který má podobu spíše obecnějších a poněkud nesoustavných poznámek k problému instrumentalizace dějin první republiky, její historiografii 60., 70. a 80. let a potřebě jejího zkoumání.

[2] K obecným otázkám legitimizační funkce historie viz příspěvky Z. Vašíčka, M. Havelky, A. Kostlána, O. Tůmy a V. Vaníčka přednesené na druhém historickém diskusním fóru 18. 4. 2000 a publikované poprvé na internetové stránce www.clavmon.cz. Přepracované verze těchto textů vycházejí nyní v časopise Soudobé dějiny 8, 2001, č. 1.

[3] K tomu např. OLIVOVÁ, Věra: Manipulace s dějinami první republiky. In: ČČH, 91, (1993), s. 443-449; HRUBÝ, Karel: První desetiletí Československého časopisu historického. In: ČČH, 97, (1999), s. 780-802.

[4] Přehled československých dějin. Maketa. Díl 3: 1918-1945. Praha 1960.

[5] Přínosná by byla interpretace některých klíčových pojmů používaných při historiografické interpretaci fenoménu první republiky. Termín ”zrada československé buržoazie” používaný domácí marxistickou historiografií při výkladu pádu první republiky po celé období let 1948-1989 k nim jistě patří. Analýza proměny tohoto pojmu, od jeho postavení jako jednoho z klíčových interpretačních termínů 50. let až po jeho obsahové vyprázdnění na konci 80. let, by mohla jistě přinést řadu nových poznatků k interpretačním proměnám obrazu první republiky v letech 1948-1989.

[6] OLIVOVÁ, Věra: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. Praha 1967

[7] V této souvislosti je důležité připomenout sice známý, ale podle mého soudu ne vždy dostatečně doceňovaný fakt, že proces postupné vědecké rehabilitace historiografie zahájili sami historici-komunisté, bývalí dogmatici, a to na základě analýzy a kritiky vlastních chyb. Viz PREČAN, Vilém: Historiografie a moc v komunistickém Československu 1948-1984. In: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973-1993. Praha 1994, s. 321. Karel Hrubý ve své studii o prvním desetiletí ČSČH v této souvislosti upozorňuje na fakt, že se díky obecným hodnocením fungování domácí historiografie let 1948-1962 často zastírá podíl jednotlivých autorů na její deformaci, čímž se současně zeslabuje i skutečný význam jejich pozdějšího postupného návratu k vědeckému standardu historické práce, který zasluhuje respekt. HRUBÝ, Karel: První desetiletí Československého časopisu historického (1953-1962), s. 781.

[8] K tomu viz např. SEIBT, Ferdinand: Die Erste ČSR im Bild der Forschung. In: Aktuelle Forschungsprobleme um die Erste Tschechoslowakische Republik. München-Wien 1969, s. 189-209 a týž: Bohemica. Probleme und Literatur seit 1945. München 1970 (Historische Zeitschrift. Sonderheft 4).

[9] K tomu viz příslušné svazky bibliografie československé historie a dále např. Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii. Sborník referátů přednesených na kolokviu pořádaném Historickým ústavem AV ČR v Praze 18. listopadu 1997. Praha 1998; Seibt, Ferdinand: Bohemica; Heumos, Peter: Geschichtswissenschaft und Politik in der Tschechoslowakei. Entwicklungstrends der zeitgeschichlichen Forschung nach 1945. In: Jahrbucher für Geschichte Osteuropas, 26, č. 4 (1978), s. 541-576 a týž: Geschichtswissenschaft und Politik in der Teschechoslowakei. Forschungen zum 19. und frühen 20. Jahrhundert in den Jahren 1950-1975. Tamtéž, 30, č. 4 (1982), s. 575-601.

[10] Viz GAJANOVÁ, Alena: ČSR a středoevropská politika velmocí (1918-1938). Praha 1967.

[11] OLIVOVÁ, Věra: Svoboda mezi válkami. In: Naše živá i mrtvá minulost. 8 esejí o českých dějinách. Praha 1968, s. 208. Jistě zde můžeme v této souvislosti hovořit i o aktuálním příspěvku historiografie první republiky konce 60. let k tehdejším diskusím o stávající československé politice a jejím režimu a to odkazy na demokratický, v tehdejší terminologii buržoazně demokratický raison d'etre první republiky. Stejně tak můžeme vnímat i poukazy na původní československé diplomatické aktivity ve 20. a 30. letech, například v rámci Malé dohody. K tomu viz např. KVAČEK, Robert: Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha 1966 a OLIVOVÁ, Věra: Československo v rozrušené Evropě. Praha 1968.

[12] Za určitý mezník snah o vědeckou rehabilitaci domácí historiografie považuje řada autorů rok 1963, kdy byl v ČSČH otištěn článek HÜBL, Milan: Společenská odpovědnost, vědecká metoda a etika. In: ČSČH, 11, (1963), s. 199-205. K tomu viz HRUBÝ, Karel: První desetiletí Československého časopisu historického (1953-1962), s. 780-782.

[13] Viz GAJANOVÁ, Alena: ČSR a středoevropská politika velmocí (1918-1938); KVAČEK, Robert: Nad Evropou zataženo; OLIVOVÁ, Věra: Československo v rozrušené Evropě; PICHLÍK, Karel: Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend. Praha 1968.

[14] K tomu viz např. PREČAN, Vilém (ed.): Acta Persecutionis: Document from Czechoslovakia: Presented to the 14th International Congress of Historical Sciences. San Francisco 1975; týž (ed.): Acta Creationis: Independent Historiography in Czechoslovakia 1969-1980. Presented to the XVth International Congress of Historical Sciences (Bucharets, August 1980). Hannover 1980; týž: Historiografie a moc v komunistickém Československu 1948-1984, s. 320-342 a týž: Společenské vědy ve svěráku ”konsolidace”. In: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973-1993. Praha 1994, s. 272-301.

[15] KRÁL, Václav: Historická věda v socialistické společnosti. In: ČSČH, 20, (1972), s. 727.

[16] Obecně k instrumentalizaci historie československým komunistickým režimem např. PREČAN, Vilém: Nezávislé dějepisectví 1969-1980. In: V kradeném čase, s. 305-310.

[17] Tamtéž, s. 305.

[18] Viz HARNA, Josef: Metodologické problémy zpracování dějin buržoazního Československa 1918-1939. In: Historiografie čelem k budoucnosti. Praha 1982, s. 103-119. V dogmatickém podání např. SNÍTIL, Zdeněk: Šedesát let československého státu. In: ČSČH, 27, (1979), s. 1-18. Dogmatického výkladu československého vývoje v první polovině 20. století se normalizační historiografie držela až do konce 80. let. Viz např. FELCMAN, Ondřej - KŘÍŽEK, Jurij: Některé problémy dějinného vývoje Československa. In: ČSČH, 36, (1988), s. 641-660.

[19] HARNA, Josef - DEYL, Zdeněk - LACINA, Vlastislav: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918-1929. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století, sv. 7, Praha 1981 a titíž: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1929-1939. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století, sv. 8, Praha 1982.

[20] Toto ostatně platí samozřejmě pro celé období let 1948-1989, a tak je také potřeba vnímat českou a slovenskou marxistickou historiografii těchto desetiletí, pokud se chceme vyvarovat zavádějících černobílých soudů. Obecně k tomu viz např. HAHNOVÁ, Eva: Čtyřicet let historiografie v socialistickém Československu. In: Historické listy, 1, 1991, s. 48-53.

[21] Viz BŘACH, Radko: Československá zahraniční politika v politických proměnách Evropy 1924 (I. Nástup MacDonaldovy a Herriotovy vlády). In: ČSČH, 18, (1970), s. 49-83; UHLÍŘ, Dušan: Konec vlády panské koalice a republikánská strana v roce 1929. In: ČSČH, 18, (1970), s. 551-592; týž: Republikánská strana lidu zemědělského a malorolnického ve vládě panské koalice. (Podíl agrární strany na mocenském zápasu pravice s Hradem v letech 1926-1929). In: Tamtéž, s. 195-234.

[22] KVAČEK, Robert: Delbosova politická cesta do Prahy. In: ČSČH, 26, (1978), s. 507-530.

[23] Viz např. KUBŮ, Eduard: Příspěvek k prehistorii Locarna. In: ČSČH, 33, (1985), s. 863-904; RYCHLÍK, Jan: Pozemková reforma z let 1919-1935 a změny v pozemkové držbě za druhé světové války. In: ČSČH, 37, (1989), s. 187-207.

[24] Viz např. KRÁL, Václav: Historická věda v socialistické společnosti. In: ČSČH, 20, (1972), s. 706-729; PLEVZA, Viliam: Súčasný stav a hlavné úkoly historických vied v Slovenskej socialistickej republike. In: ČSČH, 30, (1982), s. 481-485; V. sjezd československých historiků. In: ČSČH, 30, (1982), s. 321-350; CAMBEL, Samuel: Aktuálne úlohy slovenskej historiografie po XVII. zjazde KSČ. In: ČSČH, 34, (1986), s. 811-818; KŘÍŽEK, Jurij: Dějepisectví a současnost. In: ČSČH, 34, (1986), s. 246-254.

[25] Viz např. KŘÍŽEK, Jurij: K dějinným předpokladům a dějinnému významu Velké říjnové socialistické revoluce. In: ČSČH, 25, (1977), s. 803-815; KREMPA, Ivan: K 60. výročí založení KSČ. In: ČSČH, 24, (1981), s. 161-177; RYBECKÝ, Vladislav: Mírová úloha socialistického společenství. In: ČSČH, 34, (1986), s. 1-24; LACINA, Karel: Boj pokrokových sil Jižní Afriky proti politice apartheidu a jeho odraz v soudobé politice rasistů. In: ČSČH, 33, (1985), s. 25-50.

[26] KREMPA, Ivan - FIRSOV, F. I.: Mostecká stávka a její mezinárodní význam. In: ČSČH, 31, (1983), s. 24-42; ČADA, Václav: Vznik samostatného Československa a Velká říjnová socialistická revoluce. In: ČSČH, 36, (1988); s. 481-504; VAŠ, Karel: Antisovětismus státního aparátu. (Z historie antisovětismu v předmnichovském Československu). In: ČSČH, 19, (1971), s. 793-820; LIPTÁK, Ján: KSČ a armáda v předmnichovském Československu. In: ČSČH, 27, (1979), s. 186-213; KOPEJTKO, Vladimír: Formování zemědělské politiky Komunistické strany Československa v letech 1929-1933. In: ČSČH, 30, (1982), s. 396-425.

[27] Např. FUCHS, Gerhard: Imperialismus Výmarské republiky a životní zájmy českého a slovenského národa. In: ČSČH, 22, (1974), s. 361-384; ŠČERBAKOV, J. N.: Českoslovenští internacionalisté a formování ideově politické základy KSČ. In: ČSČH, 22, (1974), s. 503-532; FIRSOV, F. I.: Ideově politické a organizační upevnění Komunistické strany Československa a Kominterna (třicátá léta). In: ČSČH, 34, (1986), s. 55-82.

[28] OLIVERIUSOVÁ, Jana: Česká tvůrčí inteligence v boji proti fašismu. In: ČSČH, 36, (1988), s. 683-696 a VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla: Mnichov 1938 a česká kultura. In: Tamtéž, s. 535-559.

[29] KVAČEK, Robert: KSČ a vládní koalice v roce 1938. In: ČSČH, 19, (1971), s. 159-180.

[30] Viz např. KOPEJTKO, Vladimír: K dějinnému významu VII. Sjezdu Komunistické strany Československa. In: ČSČH, 35, (1987), s. 46-74; CESAR, Jaroslav - KREMPA, Ivan: K výročí Klementa Gottwalda. In: ČSČH, 34, (1986), s. 641-657; KREMPA, Ivan: K 65. výročí založení Komunistické strany Československa. In: ČSČH, 33, (1986), s. 161-170.

[31] Případná nepřesnost padá na vrub obecnosti některých příspěvků, hlavně o KSČ a komunistickém hnutí, jejichž přesné časové vymezení bývá obtížné.

[32] Tento úkol nebyl ovšem mezi historickými periodiky vyhrazen pouze ČSČH. Na prvním místě je třeba uvést Sborník k problematice dějin imperialismu založený v první polovině 70. let, který věnoval na ploše meziválečného období, tedy i první republiky, pozornost především problematice fašismu,

což zdůvodnil J. Purš v jednom ze svazků sborníku následovně: ”...Je to zároveň i téma mimořádně společensky, politicky důležité zejména v souvislosti s projevy neofašismu, které se k našemu rozhořčení ve zvýšené míře objevují v různých kapitalistických zemích světa. Tím naléhavější je proto studium vzniku a vývoje fašismu v meziválečném období. Totéž platí o potřebě studia antifašistického boje v různých zemích v období před druhou světovou válkou. V čele tohoto boje stály všude komunistické strany. A není tomu jinak ani dnes v boji proti projevům neofašismu.” PURŠ, Jaroslav: Úvodní slovo. In: Sborník k dějinám imperialismu: Současné problémy studia fašismu a antifašistického boje v Evropě mezi světovými válkami. Díl 1. Praha 1978, s. 6-7. V duchu tohoto požadavku se tak ve sborníku proměnily dějiny meziválečného období i v případě první republiky v dějiny fašismu a antifašismu. Instrumentální charakter tohoto přístupu je zcela nabíledni s přihlédnutím k nevýznamné úloze českého fašistického hnutí ve dvacátých a třicátých letech. Příslušné texty viz hlavně in: Sborník k dějinám imperialismu. Svazek 5. Současné problémy studia fašismu a antifašistického boje v Evropě mezi světovými válkami. Díl 2. Praha 1978 a Sborník k dějinám imperialismu. Svazek 13. Praha 1982.

[33] Abychom si mohli utvořit komplexnější představu o stavu historiografie dějin první republiky v 70. a 80. letech, museli bychom analyzovat vedle knižních textů produkci dalších historických periodik. Taková obsáhlejší analýza by jistě přispěla i k lepšímu pochopení výchozího stavu historiografie dějin první republiky na počátku 90. let. Odvozovat podobu historiografie dějin první republiky přednostně z textů publikovaných v normalizačním ČSČH by bylo podle mého soudu zavádějící, neboť u velké části z nich šlo hlavně o podporu zmíněné instrumentalizace a ne o skutečné poznání domácího meziválečného vývoje.

[34] Viz např. LACINA, Vlastislav: Problémy odvětvové struktury československého průmyslu v letech 1918-1930. In: ČSČH, 24, (1976), s. 821-850; týž, Hospodářská politika české buržoazie a vznik Československé republiky. In: ČSČH, 32, (1986), s. 668-692; týž, Dopad hospodářské krize třicátých let na československou ekonomiku. In: ČSČH, 37, (1989), s. 59-70. Studie Zdeňka Deyla k sociálnímu vývoji za první republiky a k otázce sociálního pojištění jsou silně poznamenány dobovou instrumentalizací a přesto, že obsahují řadu věcných údajů, jejich další použití je problematické. Viz DEYL, Zdeněk: K problematice sociálního vývoje Československa v letech 1918-1938. In: ČSČH, 20, (1972), s. 677-705; týž, Vývoj dělnického sociálního pojištění v Československu v letech 1924-1938. In: ČSČH, 24, (1976), s. 508-534.

[35] Zřetelný je tento fakt i v případě Sborníku historického z let 1970-1989, kde z celkového počtu 16 příspěvků k dějinám první republiky bylo věnováno 7 právě hospodářským a sociálním dějinám a i tyto příspěvky si dokázaly podržet slušný odborný standard.

[36] ČSČH v době normalizace se zatím věnoval pouze stručně Josef Hanzal ve své práci o dějinách české poválečné historiografie. HANZAL, Jozef: Cesty české historiografie 1945-1989. Praha 1999, s. 180-182.

[37] To, že tyto analýzy schází, potvrzuje například dílčí poznatek Evy Broklové, že v případě studia politického systému první republiky v 70. a 80. letech nepanuje dnes konsensus v tom, zda toto období bylo či nebylo pro toto studium přínosem. BROKLOVÁ, Eva: Politický systém první ČSR ve světle historického výzkumu. In: Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii. Sborník referátů přednesených na kolokviu pořádaném Historickým ústavem AV ČR v Praze 18. listopadu 1997. Praha 1998, s. 26.

[38] Viz např. PREČAN, Vilém: Společenské vědy ve svěráku konsolidace a týž, Historiografie a moc v komunistickém Československu 1948-1984.

[39] HANZAL, Josef: Cesty české historiografie 1945-1989.

[40] Za všechny Tomáš Borovský v ČČH, 97, (1999), s. 807-812.

[41] FRANC, Martin: Diskusní příspěvek k referátům J. Dobeše - P. Zemana a M. Nodla. In: Historické diskusní fórum konané v Praze na Národní třídě v budově Akademie věd ČR dne 25. listopadu 1999. Sborník příspěvků. Uspořádal Jiří Kocian. Praha 2000, s. 33.

[42] DEJMEK, Jindřich: Tři glosy k současným historiografickým diskusím. In: Historické diskusní fórum konané v Praze na Národní třídě v budově Akademie věd ČR dne 25. listopadu 1999, s. 52.

[43] K tomu viz např. HEUMOS, Peter: Probleme des Neuanfangs: Bemerkungen zu Konzeptionen und Methoden der tschechischen zeitgeschichtlichen Forschung nach 1989. In: Bohemia, 34, Heft 2 (1993), s. 359-380 a diskusi Evy Broklové s F. Seibtem, P. Heumosem a Evou Hahnovou in: Bohemia, 39, Heft 2(1998), s. 382-430. Jen pro pořádek dodávám, že za kritické historiografické zkoumání dějin první republiky nemůžeme považovat příspěvky postrádající základní historickou kostru, což se týká vedle historizující publicistiky například řady příspěvků v revue Střední Evropa. Pozoruhodné ovšem je, že pro řadu historiků znamená již pouhá zmínka o potřebě kritického zkoumání první republiky automaticky zpochybnění jejího demokratického režimu. Ti, kteří mají obavy z kritického pohledu, si ovšem neuvědomují, že samotný nezpochybnitelný fakt demokratičnosti první republiky nám sám o sobě o jejím charakteru řekne jen to, že byla demokratická. Nic víc a nic míň. Skutečná povaha její demokracie se nám ovšem vyjeví teprve jejím zkoumáním, a je-li jedním ze základních rysů historiografie jako vědy o společnosti to, že musí společnost kriticky zkoumat, pokud chce dále posunout stávající poznání, tak je potřeba takto zkoumat i dějiny meziválečného Československa. Třeba pak o to víc ještě vzroste její ”hodnota ” v porovnání s ostatními středoevropskými režimy 20. a 30. let a v porovnání s režimem nacistického Německa, nemluvě o stalinském Rusku. Pokud ovšem není historiografie tomuto požadavku sto dostát, pak může snadno ztratit atributy kritické vědy a stát se třeba právě apologií nebo i ideologií. K tomu viz DEJMEK, Jindřich: Tři glosy k současným historiografickým diskusím, s. 51-54.

[44] Toto se týká především prací Věry Olivové.

[45] Ve své charakteristice historiografie první republiky 50. a 60. let F. Seibt konstatuje, jak se nápadně podobala německá stanoviska stanoviskům československého marxistického dějepisectví v tom, že jednu z příčin pádu první republiky na konci 30. let spatřovaly, byť s odlišným odůvodněným, v její vnitřní slabosti. SEIBT, Ferdinand: Die Erste ČSR im Bild der Forschung, s. 200. Tento závěr můžeme podle mého soudu vztáhnout s jistou modifikací i na éru 70. a 80. let.

[46] K tomu srovnej např. práce S. Cambela, Z. Deyla, J. Harny, V. Laciny, V. Průchy. Uvedená změna znamének a tím i metodických východisek v hodnocení jednotlivých etap vývoje českých a slovenských dějin 20. století u řady domácích historiků po listopadu 1989 se ovšem netýká jen období první republiky. Ještě výraznější je taková proměna hodnocení například pro období let 1945-1948 v textech L. Slezáka a pro období roku 1968 a počínající normalizace v pracích O. Felcmana.

[47] Podle J. Harny byla nezbytnost otevřít diskusi o metodách a metodologii dějin první republiky pociťována již delší dobu a posledním impulsem byla otevřená kritika dnešní situace, jež vzešla během příprav VIII. sjezdu českých historiků od mladších historiků. Aktuální stav výzkumu pak byl podle něj v jejich vystoupeních "jak známo označen dokonce za krizový. Příčinu viděli oni kritikové především v neochotě starších generací historiků vyrovnat se s vlastní minulostí (nikoli v neochotě starších generací seriozně zkoumat historický vývoj)." HARNA, Josef: Poznámky k problematice komparativního studia dějin první Československé republiky. In: Moderní dějiny, 8, Praha 2000, s. 106. J. Harna má pravdu v tom, že jsem společně s J. Dobešem v obecné rovině poukázal na nedostatky na poli moderních dějin a to v oblasti tematické a metodologické. Neoznačili jsme však aktuální stav výzkumu za krizový a neviděli jsme příčinu jejího neuspokojivého stavu především v neochotě starších historiků vyrovnat se s vlastní minulostí. Zde nám J. Harna podsouvá něco, co není pravda. Bohužel se ukazuje, že účelový výklad toho, co bylo v rámci sjezdové a posjezdové diskuse řečeno a napsáno, má u některých účastníků této diskuse přednost před snahou diskutovat nezkresleně o tom, co v diskusi zaznělo. Vyložit si konstatování, že "V důsledku mnoho desetiletí trvající izolace se česká historiografie po listopadu 1989 potýkala a stále potýká s řadou dalších problémů a navzdory tomu, že se v posledních letech v tomto směru mnoho udělalo [zvýraznil P. Z.], projevuje se toto zpoždění bezpochyby na mnoha rovinách - tematické i metodologické. ..." jako tvrzení o krizi aktuálního stavu výzkumu, skutečně potvrzuje absenci snahy o nepředpojaté vedení diskuse. K výtce, že jsme odvodili krizi výzkumu z neochoty starších historiků reflektovat jejich vlastní minulost, mohu jen dodat, že jsme hovořili o reflexi minulosti oboru jako takového. Stačí si přečíst nezaujatě náš text, viz DOBEŠ, Jan - ZEMAN, Pavel: Skutečné a domnělé problémy české historiografie, www.clavmon.cz.

[48] Jiným výstižným dokladem zdrženlivého postoje české historické obce v tomto směru je i reakce Jaroslava Pánka především na referáty M. Nodla, J. Dobeše a P. Zemana z VIII. Sjezdu historiků ČR v Hradci Králové uveřejněná pod názvem: Česká historiografie v současném proudu diskusí. In: Historické diskusní forum, s. 7-32. Hodnota této reakce je ale bohužel silně poznamenána tím, že se v ní její autor namísto seriózní diskuse soustředil především na znevážení svých oponentů, čímž dal zřetelně najevo, do jaké míry mu šlo o diskutované problémy samotné.

[49] Stručně se otázky metodologických východisek domácí historiografie moderních dějin v normalizační éře dotkl PREČAN, Vilém: Historiografie a moc v komunistickém Československu 1948-1984 a pro období první poloviny 70. let HEUMOS, Peter: Geschichtswissenschaft und Politik in der Tschechoslowakei. Viz také sborník Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii.

[50] Peter Heumos současně konstatoval, že se domácí historiografie po roce 1989 soustředila především na reflexi svého vývoje ve druhé polovině 60. let. HEUMOS, Peter: Probleme des Neuanfangs: Bemerkungen zu Konzeptionen und Methoden der tschechischen zeitgeschichtlichen Forschung nach 1989. Heumosův postřeh potvrzuje i Karel Hrubý ve své studii o prvním desetiletí ČSČH, ve které naopak upozorňuje na přehlížení padesátých let: ”...Právě tomuto odpoutávání a profesionálnímu vzestupu v pozdějších letech šedesátých bylo dosud věnováno více pozornosti, než letům (padesátým - pozn. P. Z.), která strhla naši historiografii do politické služebnosti a ideologické i metodické jednokolejnosti.” HRUBÝ, Karel: První desetiletí Československého časopisu historického (1953-1962), s. 781.

[51] Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii.

[52] Viz DEJMEK, Jindřich: Československá zahraniční politika 1919-1938: pokus o historiografickou bilanci. In: Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii, s. 105-144; KRAJČOVIČOVÁ, Nataša: Slovenská historiografia o dejinách medzivojnovej ČSR. In: Tamtéž, s. 63-72.

[53] HARNA , Josef: První Československá republika jako historiografický problém. In: Tamtéž, s. 5-12.

[54] HARNA, Josef - DEYL, Zdeněk - LACINA, Vlastislav: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918-1929 a titíž, Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa 1929-1939.

[55] HARNA, Josef: První Československá republika jako historiografický problém, s. 10-11. Stejné tvrzení autor opakuje i v upravené verzi tohoto příspěvku, jenž také věnuje pouze omezeně a pouze v obecné rovině pozornost éře 70. a 80. let, který otiskl v roce 1999 časopis Bohemia. HARNA, Josef: Die Erste Tschechoslowakische Republik in der tschechischen Historiographie. In: Bohemia, 40, Heft 1 (1999), s. 129-145.

[56] HARNA, Josef - DEYL, Zdeněk - LACINA, Vlastislav: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918-1929, s. 76-77.

[57] Tamtéž, s. 76.

[58] HARNA, Josef - DEYL, Zdeněk - LACINA, Vlastislav: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1929-1939, s. 170.

[59] Tamtéž, s. 179.

[60] Tamtéž, s. 243-244.

[61] O nabízejících se tématech ke studiu fungování historiografie i v normalizačním období viz přednáška Martina Nodla přednesená 13. 9. 2000 ve Výzkumném centru pro dějiny vědy Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945-2000. Nyní vyjde v časopise Soudobé dějiny 8, 2001, č. 1.

[62] Jedním z příkladů takových soudů je například tvrzení, že "o skutečné síle odkazu první Československé republiky však svědčí již to, že se tyto převážně kritické reflexe (tj. negativní hodnocení první republiky marxistickým dějepisectvím - P. Z.) zatím vždy v podstatě samovolně rozplynuly, aniž by přitom příliš uškodily obrazu, který ve vědomí a ještě lépe řečeno v povědomí převážné části společnosti přežívá." Viz HARNA, Josef: Nad reflexí první republiky v české společnosti po druhé světové válce (1945-1948). In: K poctě Jaroslava Marka. Praha 1996, s. 216. S přihlédnutím k řadě desetiletí trvající indoktrinaci české i slovenské společnosti deformovanými výklady její historie jde ovšem o tvrzení přinejmenším problematické, které navíc nemá žádnou oporu v konkrétním výzkumu. Příznačné na něm ovšem je, že pochází z pera autora, který sám k negativnímu hodnocení první republiky v 70. a 80. letech přispíval. Viz např. HARNA, Josef - DEYL, Zdeněk - LACINA, Vlastislav: Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1918-1929 a titíž, Materiály k politickým, hospodářským a sociálním dějinám Československa v letech 1929-1939; HARNA, Josef - LACINA, Vlastislav: Základní problémy vývoje agrárního hnutí v Československu v letech 1918-1939. In: Sborník historický, 34, (1987), s. 87-122; HARNA, Josef: K otázce pronikání fašismu do politického systému buržoazní Československé republiky. In: Sborník k dějinám imperialismu. Současné problémy studia fašismu a antifašistického boje v Evropě mezi světovými válkami. Díl 2, s. 261-280.