I.
Stanislaus de Znoyma, De gracia et peccato
Edice a předmluva Zuzana Silagiová, Praha 1997, 227 str., váz.
ISBN 80-86005-57-7

Traktát je poslední z velkých prací universitního mistra Stanislava ze Znojma, filozofa a teologa, který žil na přelomu 14. a 15. st. Obsahem spisu je známá a často traktovaná látka: v 27 kapitolách pojednává autor o hříchu a milosti, podává definici hříchu, milosti, dobra a zla, mluví o příčinách a důsledcích hříchu, o kategoriích a dělení hříchů i o způsobech, jak se jim vyhnout; svá tvrzení - jak bylo ve středověku obvyklé - dokládá citacemi z bible a patristiky.
Kritická edice latinského textu je uvozena českou a německou předmluvou a doplněna indexem citátů.

text a rukopis

Autorem těchto traktátů je pražský dominikán Kolda, pravděpodobně příslušník panského rodu z Koldic. Žil za vlády posledních Přemyslovců; těšil se přízni krále Václava II., na jehož dvoře pobýval. V pozdější době, kdy ve svém řádu zastával důležité funkce lektora a inkvizitora, si získal důvěru Václavovy sestry Kunhuty, která se po nepříliš šťastném mládí stala abatyší svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Vzdělaná dcera Přemysla Otakara II. dala Koldovi podnět i námět k sepsání dvou traktátů.

První z nich, parabola o statečném rytíři-Kristu, který osvobozuje z moci nepřítele-ďábla svou snoubenku-lidskou duši, osvětlená mystickým výkladem opírajícím se podle Kunhutina přání o výroky Písma a církevních autorit, vznikl v roce 1312. Druhý traktát pojednává v myšlenkové návaznosti na Nebeskou hierarchii Dionysia Areopagity o nebeských příbytcích, které své nevěstě chystá v nebeském království ženich-Kristus; napsán byl v roce 1314. Mezi oba traktáty je v rukopise, v němž jsou dochovány, v tzv. Pasionálu abatyše Kunhuty, jednom z nejkrásnějších iluminovaných rukopisů české provenience, vložen mariánský plankt - Pláč Panny Marie, označený jako dvě kázání, jedno velkopáteční, druhé velikonoční. Jeho autorství bývá rovněž přičítáno Koldovi. Všechny tři skladby jsou dokladem vysoké kulturní úrovně života v Čechách na počátku 14. století.
Kritická edice latinského textu je opatřena zrcadlovým českým překladem, testimonii a výkladovými poznámkami. Úvodní studie v českém a anglickém jazyce zařazuje Koldovu mystiku do evropského kontextu, v příloze čtenář nalezne barevné reprodukce osmi iluminací rukopisu.

Křišťan z Prachatic (před r. 1370-1439) byl významnou osobností první poloviny 15. století univerzitního i politického života své doby. Z jeho literární činnosti se dochovaly matematické, astronomické, lékařské a botanické spisy, psané převážně latinsky. Matematice jsou věnována díla Algorismus prosaycus a Computus chirometralis; jsou to učební texty, které Křišťan sepsal pro své studenty. Matematika se na středověkých univerzitách učila podle tzv. algorismů, tj. učebnic, jež byly specializovány na počítání s arabskými číslicemi. (V názvu je skryto jméno prvního autora takovéto učebnice, arabského učence al Chwarízmího, jemuž dal latinský překladatel podobu Algorismi).

V povinném kursu se vyučovalo těmto aritmetickým operacím: numeraci, tj. zapisování a čtení čísel dle arabského způsobu, dále našim čtyřem základním početním úkonům, k nimž přistupovala ještě duplace (zdvojnásobování) a mediace (půlení) a posléze posloupnostem a výpočtu druhé a třetí odmocniny; těchto dovedností užívali pak studenti nejen v praktickém životě, ale i při dalším studiu, a to ke zvládnutí základů astronomie a komputistiky. Při sepisování svého textu vycházel Křišťan - stejně jako jiní autoři - ze spisu Algorismus vulgaris, jehož autorem byl profesor matematiky na Sorbonně Iohannes de Sacrobosco a který se povinně četl na všech univerzitách. Křišťanův hutný a dobře uspořádaný výklad, k němuž na závěr přidal výklad o počítání se zlomky, je v rukopisech doplněn obsáhlým komentářem; v něm je látka zopakována, vyložena podrobněji a objasněna na příkladech.
Na Křišťanovu učebnici navázali v 16. a pozdějších stoletích autoři česky psaných početních knížek, jejichž druhou, praktickou částí byly kupecké počty; návaznost na Křišťanovo rozvržení látky a ohlas jeho formulací nacházíme ještě v učebnicích 19. století. Současný čtenář nalezne v Křišťanově textu řadu zajímavých svědectví o úrovni matematických znalostí ve středověku a o tehdejším výkladu a osvojování si principů této vědy.
Kritická edice latinského textu je opatřena zrcadlovým českým překladem, doplněna slovníčkem termínů a ukázkami rukopisné podoby. Výkladové poznámky, připojené k českému překladu, podávají čtenáři vysvětlení matematických postupů vykládaných v textu a další vysvětlivky. V předmluvě v českém a německém jazyce je Křišťanův spisek zařazen do evropského kontextu této literatury a srovnán jak se spisem Iohanna de Sacrobosco, jenž sloužil Křišťanovi při práci jako hlavní inspirace, tak s podobnými soudobými díly, dochovanými v pražských rukopisných sbírkách.

IV.
Cristannus de Prachaticz, Collecta de sanguinis minucione
Křišťan z Prachatic, O pouštění krve
Edice, překlad, úvodní studie a poznámky Hana Florianová-Miškovská, Praha 1999, 160 str., váz.
ISBN 80-86005-68-2

Další z odborných spisů univerzitního mistra Křišťana z Prachatic (před r. 1370-1439), který proslul jako astronom, matematik, lékař i botanik. Jeho traktát o pouštění krve zaujímá čestné místo mezi jinými bohemikálními, avšak anonymními traktáty na totéž téma a nabízí čtenáři zajímavý pohled do středověké medicíny.
Středověké lékařství pracovalo v patologii s naukou o čtyřech tělesných šťávách (tato nauka má kořeny v antice), které představují krev, cholera, melancholie a flegma. Nemoc vzniká v důsledku špatného poměru šťáv.

K nastolení přirozeného, správného poměru šťáv měla sloužit mimo jiných léčebných metod také flebotomie čili otevírání žil nebo pouštění krve. Traktát byl sepsán r. 1430 v Jindřichově Hradci pro poučení studentům i všem, kdo pouštění krve provádějí, avšak nemají pro správné provedení této preventivní i léčebné metody dostatečné teoretické vědomosti. Proto Křišťan zevrubně probírá, kdo a jak má flebotomii provádět a jakými pravidly se má při tom řídit; na úspěšný výsledek mělo vliv mnoho faktorů, např. denní i roční doba, v níž je flebotomie prováděna, věk pacienta, stav sil jeho organismu, volba správné žíly k otevření, pacientova životospráva před flebotomií a po ní, atd. Stejná pravidla platila i pro pouštění krve za pomoci baněk a přikládání pijavic. K výkladu o flebotomii připojil Křišťan poměrně rozsáhlou pasáž o pozorování krve, které se provádělo z diagnostických důvodů. Z vlastností vytékající, čerstvě vypuštěné nebo sražené krve se usuzovalo na pacientův současný nebo budoucí zdravotní stav. Traktát obsahuje rovněž výklad o astrologicko-astronomických předpokladech správného pouštění krve; zvláštností jsou připojené etymologie názvů některých žil a popis některých onemocnění léčených pomocí této metody.
Kritická edice je opatřena zrcadlovým českým překladem, hojnými paralelami ze soudobé literatury české provenience i uznávaných světových lékařských autorit a bohatými výkladovými poznámkami; v příloze najde čtenář ukázky z rukopisů, na nichž jsou náčrty týkající se flebotomie. Úvodní studie (česky a německy) podává přehled flebotomických i diagnostických středověkých postupů.

V.
Adam Rosacius, Oratio panegyrica de Boemiae reviviscentia - Řeč oslavující ožití Čech
Edice, překlad, předmluva a poznámky Dana Martínková
Praha 2000, 255 str., váz.
ISBN 80-7298-002-5

Humanistický básník a prozaik Adam Rosacius (+1624) byl profesorem pražské univerzity, na niž byl povolán roku 1589 po předcházejícím působení ve funkci školního správce na školách v Praze a Nymburce. Roku 1594 se stal měšťanem v Sušici, účastnil se městské správy a pečoval o rozkvět svého rodného města. V letech 1584-1622 byl literárně činný, psal latinsky i česky. Pro své práce volil často náboženské náměty, je autorem mnoha příležitostných básní a veršů, které jsou ohlasem soudobých historických událostí (např. válečných pohrom v jihozápadních Čechách v práci Rachel Prachensis z roku 1620). V popředí jeho vědeckých zájmů byla teologie, historie a medicína. S živým zájmem sledoval současné dění, věřil ve šťastnou budoucnost svého národa a v reformu pražské univerzity, která Rudolfovým Majestátem z roku 1609 přešla do rukou stavů. Své naděje vyjádřil v řeči, kterou přednesl v červenci roku 1615 na půdě pražského Karolina. V ní oslavil kulturní i hospodářské ožití Čech, jehož příčinou byl podle jeho názoru Rudolfův Majestát, nastolení míru za vlády Matyáše II. a pominutí moru, který postihl Čechy v roce 1613. Jeho řeč vzbudila obdiv současníků a dodnes je považována za jednu z nejlepších prací české humanistické prózy. Moderní čtenář se může potěšit uhlazeností a plynulostí humanistického stylu, jímž jsou v řeči líčeny dějiny a vývoj školství a vzdělanosti od biblických dob po současnost.
Kritická edice latinského textu je opatřena zrcadlovým českým překladem, výkladovými poznámkami a doplněna medailónky citovaných osobností. Předmluva (česky a německy) analyzuje obsah a prameny Rosaciovy řeči a zařazuje ji do soudobého literárního kontextu.

Quadragesimale Admontense

Quadragesimale admontské

Edice, překlad, úvodní studie a poznámky Hana Florianová, Dana Martínková, Zuzana Silagiová a Hana Šedinová.
Praha 2006, 816 str., váz.
ISBN 80-7298-152-8

Sbírka postních kázání, nazývaná tradičně podle rakouského města Admontu, kde byl rukopis chován předtím, než jej před sedmdesáti lety zakoupila Národní knihovna. Kázání vznikla v Praze na konci 14. století a jejich autorem je s největší pravděpodobností Johlín z Vodňan († 1416), farář u sv. Václava na Zderaze a oblíbený kazatel.

Kázání Quadragesimale jsou pozoruhodná po stránce obsahové i formální. Autor si je plně vědom vlivu, který z kazatelského úřadu plyne, a ke svému povolání přistupuje neobyčejně odpovědně: jeho promluvy jsou na jedné straně plny naléhavých výzev k řádnému křesťanskému životu a upřímného rozhořčení nad nešvary ve společnosti, na druhé straně však přísný karatel neváhá své posluchače potěšit řadou vyprávění a exempel. Ukazuje se jako pozorný a vnímavý svědek své doby: v jeho živých přirovnáních a obrazech se odráží tehdejší běžný život se všemi svými radostnými i stinnými stránkami. Neméně zajímavý je i jazyk sbírky: kázání byla pronesena česky, avšak zaznamenána latinsky; skutečnost, že text obsahuje mnoho syntaktických bohemismů, četná česká slova a hojné prvky mluveného jazyka, naznačuje, že záznam vznikal patrně přímo při kazatelově promluvě nebo těsně po ní. Díky tomu všemu je Quadragesimale cenným pramenem ke zkoumání jak středověké literatury, kultury, mentality a reálií, tak i latiny a staročeštiny v jejich psané i mluvené podobě.

Matthaeus de Cracovia, Tractatus Birgittini

Matouš z Krakova, Brigitské traktáty

Edice, překlad, úvodní studie a poznámky Drahomíra Breedvald-Baránková.
Praha 2008, 256 str., váz.
ISBN 978-80-7298-310-0

Svazek přináší dva dosud nevydané spisy polského theologa Matouše z Krakova (asi 1345-1410), jež se týkají života a díla sv. Brigity Švédské. Působení jejich autora je spjato i s Prahou: zde na universitě získal Matouš theologické vzdělání, zde později po určitou dobu působil jako universitní učitel a kazatel. Vedl i diplomatické mise k papežskému dvoru, kde se seznámil se záznamem Brigitiných revelací. Ty ho zaujaly natolik, že si pořídil jejich opis a uvedl je ve známost v pražském intelektuálním prostředí. Zasáhl účinně i do procesu Brigitina svatořečení: stal se nejen členem komise zkoumající její dílo, ale i autorem jedné z kanonizačních propozic. Ta byla adresována papeži Urbanovi VI. a jejím úkolem bylo předložit argumenty, jež by opravňovaly Brigitinu kanonizaci. Hlavní důvod k tomuto aktu vidí Matouš ve vizích, jichž se Brigitě během života dostalo, a proto ústředním tématem propozice jsou důkazy toho, že zjevení byla Brigitě zprostředkována Duchem svatým a že jsou pravá a hodnověrná. I druhý zde vydaný spis svědčí o Matoušově nevšedním zaujetí pro Brigitiny revelace a o jejich důkladné znalosti. Z korpusu osmi knih, do něhož Brigita své vize zaznamenala, vybral Matouš ty pasáže, které se týkají ukřižování Krista. Formou koláže a centonu pak z úseků Brigitina textu sestavil text nový, jehož obsahem je sugestivní líčení posledních hodin Kristova života. Oba spisy, jimiž Matouš výrazně přispěl k rozšíření kultu sv. Brigity, nalezly ohlas nejen u Matoušových současníků, ale i v pozdějších dobách.

Knihy lze koupit ve vybraných knihkupectvích či objednat na adrese:
Nakladatelství OIKOYMENH (Oikúmené)
Hennerova 223
150 00 Praha 5

nahoru